Vesel se královno kutnohorská! Panno
věrná / a žádného
neopouštějící
Maria / kteráž v svém kutnohorském obrazu k
jednomu
z bratří Tovaryšstva Ježíšova mluviti jsi
ráčila / jako i jiným milostivě dobročinnou se
ukazuješ: skrze tvou věrnou práci a starost / kterou jsi
živila a opatrovala sobě svěřený nejdražší poklad nebeský Ježíše Krista / až do
třicátého léta věku jeho / prosím tebe /
rač
také mne opatrovati po všecken čas života mého / a
zvláště v hodinu smrti mé / aby ďábelskou
lstí nezahynula duše má věčně. Čehož k
vyžádání a k tvé cti říkám:
Zdrávas Maria.
Sv.
Václave / jenž stráviv podle svého obyčeje celou
noc v modlení / ráno velmi dlouho při mších
jsi se v kostele zdržovával / a že jsi proto časně na sněm
nepřišel /
ustanovil císař / aby když přijdeš / žádný
z knížat tobě k poctivosti nepovstal: kterýž však
potom sám / uzřev na čele tvém blesknoucí se
kříž / a při tobě dva anděly / povstáním z
svého císařského trůnu tebe poctil: prosíme
tebe / vyžádej nám od Boha / aby jeho svatí
andělé tak byli při nás vždycky / a nás vedli po
cestě ctnosti / až by nás přivedli do nebeského
království. Amen.
Václav Hájek píše ve své kronice: L. 923. Císař
Jindřich znamenav, že se k smrti přibližuje, obeslal k sobě
mnohé pány a knížata do Řezna, chtě s ními
něco o obecné dobré rozmluviti. Obeslán jest byl
také k tomu sjezdu i Vácslav, kníže Český
aneb Pražský, a tu přivítán a přijat s
nemalú poctivostí. A tu při tom sjezdu rokováno
bylo o císaře budúcího a císař žádal
knížat a panuov, aby po jeho smrti císařem byl Otta, syn
jeho najstarší, jakož pak i tak se stalo; a to
rokování mezi císařem a knížaty trvalo za
čtyřmezcítma dní. A tu císař na každý den
sedal v své císařské přípravě na stolici a
knížata okolo něho v svém pořádku, jeden
každý jakož náleželo na svém místě. I
přihodilo se dne jednoho, že kníže Vácslav celú tu
noc předešlú, chodě po kostelech, obmeškal se tak,
že svých hodin a modliteb, kterýž měl obyčej na
každý den činiti, dlúho nevykonal a tak prodlil do raddy
přijíti, až císař již se na stolici posadil a z
knížat též již každý na svém místě
seděl, a tak jednání pro nepřítomnost
knížete Českého se prodlévalo. Císař o to
se velmi hněval; přikázal pod svú milostí
všem knížatům, aby žádný proti
Vácslavovi, knížeti Českému, nevstával, ani
kterakého znamení poctivosti aby jemu nečinil, pod
uvarování hněvu císařského. A tu hned
sú začali věci obecné jednati.
Toť kníže České otevřev dvéře vstúpí
na palác a stojí a císař rychle vstav s své
stolice císařské, jde proti němu a přistúpiv k
němu, velmi nízko se před ním uklonil a pojav jej na
své stolici posadil a sám sedl níže. A tu jest v
té raddě rokováno bylo o věci k císařství
náležité, pořád až do hodiny
nešporní. A opět ráno sešli sú se k
císaři jako prvé knížata a kníže
Vácslav prodlil. I otázali sú se císaře
knížata, proč by včíra tak těžkú zápověď
jim o Českém knížeti učinil a sám že jest jemu
velikú učinil poctivost. I řekl císař: "Snad ste vy
neviděli, ale já jsem viďal, že Vácslav kníže jda
do dveří, měl jset kříž zlattý velmi
stkvúcí na svém čele a dva andělé jej
vedli, jdúce okolo něho. A když se on zastavil, z andělův těch
dvú každý zdvih prst mně hrozil; nesměl sem toho jinak
učiniti, než jej na svém místě posaditi. A z toho sem
jistě poznal, že jest to člověk svatý."