Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi
20. Loretánská kaple
Modlitby
Vesel se královno lauretánská!
Zrcadlo
spravedlnosti / nejsvětější Panno Maria / u
jejíhožto lauretánského v Praze obrazu
mnozí nemocní
zdraví / truchliví potěšení / a v
jiných těžkostech postavení / pomoc sobě vyžádali:
skze tu
bolest / kterous měla / když tvůj milý Syn v
třidcátém létu svého věku od tebe
odcházel: vypros mi tu milost od něho / ať z cesty spravedlnosti
nikdy se neuchyluji / a svými hříchy nedávám
příčiny / aby Kristus Pán zbavením mne své Božské milosti ode mne odstoupil. Čehož k
vyžádání / a k tvé cti říkám:
Zdrávas Maria.
Sv.
Václave / králi české země / kterýmžto
titulem byl jsi první z Čechů od císaře poctěn / ačkoli
pro svou pokoru nikdy jsi ho užívati nechtěl: a když ti
císař nabízel / abys sobě z jeho pokladu vzal / cožby se
koli líbilo / vyvolil jsi sobě samé rameno satého
Víta / proto / abys Čechy od ctění modly / Vítek
řečené (jížto oni černé kohouty
obětovávali) k uctění svatého Víta přivedl:
prosíme tebe / vyžádej nám tu milost od Boha / ať
nestojíme o světskou slávu / a ať Svaté
Boží /
zvláště pak Svaté milé naše
České Dědice náležitě ctíme. Amen.
Modlitby v Tannerově knize česky, německy a latinsky.
Pozn.:
Modla Vítek je asi slovanský bůh Svantovít, jehož kult byl podle některých nahrazen kultem svatého Víta.
Jan František Beckovský v knize Krve nevinné žízniví vlci Dioklecián a Maximián (1697) píše (str. 481-482):
Svatý Vácslav v
svém Knížetství / kde také od Pohanův ta
Modla se ctila / skrze Ostatky Svatého Víta to
Modlářství velmi vyplemenil / když vyzdvihna Kostel pod
Jménem S. Víta / Mučedlníka Božího / čest
jeho rozmnožil / a místo bludného Obrazu Svianto
Vitového pravý Obraz Svatého Víta k
uctivosti představil pracujíc a pečujíc o to jedině / aby
ne bludný Modle Svianto-Vita / ale tomu / jakožto Příteli
Božímu / kterého ten Obraz vypodobňoval, náležitau
i povinnau uctivost prokazovali / a skrze Přímluvu jeho od Boha
v svých potřebách vyslišáni byli.
Aby pak S. Vácslav nějaký Obyčej svým Čechům
zanechal / černého Kohauta S. Vítu obětovati dovolil /
ano i poručil; kterýžto Obyčej u mnohých Čechův
dosavád trvá / kteří pamatujíce na Rozkaz
Svatého Vácslava ne jenom Kohauty / ale i Kuřata /
jakékoliv Barvy o Slavnosti S. Víta v témž
hlavním Kostele Pražském každoročně obětují. Z
té Oběti povstavlo i to / že na Knize / kterau S. Vít
drží / tehdejších Časův bílý Kohaut
se maloval / a do dnešního Dne se maluje: však
proč Předkové naši ne černého / ale
bílého Kohauta, malovati dali / tím Nevinnost a
Panictví Svatého Víta vypodobniti chtěli.
Čeněk Zíbrt ve Sborníku Český lid, ročník XIV. (1905), str. 445, cituje Beckovského, ale uvádí: Jiné zprávy o tom neznám a tato jest uměle vybájená.
Václav Hájek ve své kronice píše:
Hned toho dne pozval císař
knížete Vácslava k svému obědu a při stole na
svém jej posadil místě; a když bylo po obědě, uvedl jej
císař do svého příbytku mezi své
klénoty a snažně jeho prosil, aby před P. Bohem i před lidmi byl
jeho přítelem; při tom jeho žádal i prosil, aby z těch
klénotuov jeho vzal sobě, cožkoli chce. Ale on pravil, že zlatta
a stříbra nepotřebuje. Tu císař velikými jej k
tomu nutil prosbami, aby něco aspoň pro památku (na to potom
vzhlédaje aby jej císaře měl v své paměti) sobě
vzal. I uzřel kníže Vácslav mezi jinými
klénoty v stříbře sv. Víta mučedlníka ruku
i žádal jest za ni císaře. A císař s velikú
ochotností vzav jí políbil a knížeti hned
do jeho rukú dal; kníže to od něho s vděčností
přijal. A třetího dne rozžehnal se s císařem a
knížaty, do Čech se obrátil a jakž rychle do Prahy
přijel, hned kázal kostel krásný založiti a v něm
hrob vysoký učiniti a tu jest položil poctivě ruku sv.
Víta.
O.A.M.D.G.