Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi
37. Strakonická kaple
Modlitby
Vesel se královno strakonická!
Královno
andělů ze všech nejčistější Panno Maria /
jejížto obraz od kacířů potupně v Strakonicích
popíchaný / když v bitvě na Bílé hoře proti
kacířům nesen byl / katolická strana pro tvé
mocné u Boha přímluvy slavné
vítězství obdržela: ten pak tvůj svatý obraz potom se do
Říma dostal / kdež nyní jest v veliké
slávě: skrze tu nevypravitedlnou slávu / kterou tě
tvůj milý Syn na nebi oslavil / když tebe korunou slávy
věčné korunovati / a královnou nebe i země učiniti ráčil /
prosím / rač mi skrze své orodování pomoci
do nebeského království / ať tam mohu tě v
tvé slávě spatřiti / a se všemi svatými
anděly ctíti / a chváliti. Čehož k
vyžádání a k tvé cti říkám: Zdávas Maria.
Sv.
Václave / jehož odťaté ucho / když rozkazem
bl. Přibyslavy tvé sestry k hlavě
tvé přiloženo bylo / i hned k ní přirostlo: naproti pak
Hostivodovi knězi z tvého svatého těla něco míti
žádajícímu jeden článek tvého prstu
sám od sebe na šátek odpadl: prosíme tebe /
vyžádej nám v nebi / abychom tvého sv.
těla vzácných ostatků slušně velice sobě
vážili / k tobě se důvěrně utíkali / až bychom při
veřejném zmrtvých vstání totéž
tělo tvé oslavené radostně spatřili. Amen.
Modlitby v Tannerově knize česky, německy a latinsky.
Pozn.:
Václav Hájek ve své kronice píše:
Vidúce pak lidé
rány jeho všecky zahojené (sama toliko
jediná rána na straně hlavy jeho krvavá a jako v
nově učiněna zuostala), tomu se velmi divili a kde by ucho jeho bylo, s
pilností se ptali. Přibyslava, sestra sv. Vácslava, panna
velmi šlechetná a nábožná,
přistúpivši pověděla řkúc: "Této noci, když
sem se P. Bohu modlila, oznámeno mi od anděla Božího, že
na tom místě, kdež jest zamordován, ucho jeho mezi stěnu
a održví vloženo jest a tu zůstalo." Kněží kostela sv.
Víta rychle sú do Boleslavi poslali a že to ucho, jakž
žena praví, přineseno bude, věřili. V tom kněz jeden velmi
nábožný a Bohabojící, jménem
Hostivod, přistúpiv k tělu knížete sv., poklekl před
ním, an na to všecken lid patří, a zaplakav počal
s velikým náboženstvím sv. Vácslava
prositi, aby jemu pro svú svatost a jeho snažnú
žádost ráčil díl těla svého pro
budúcí památku uděliti. Tu hned jeden
článek neb hnátek z prstu ruky jeho pravé počal se
(an na to všecken lid hledí) viklati, až se ven z těla
dobyl, a on vzav jej P. Bohu chválu vzdal a sv.
Vácslavovi z té milosti poděkování učinil.
Když pak bylo ucho jeho přivezeno, tu jsú je přede všemi
přístojícími křesťany kněží k jeho hlavě a
k té ráně přiměřili a ono se hned chytilo a zacelalo. To
když jsú všickni lidé viděli, P. Bohu
chválu vzdavše, tělo to sv. s pláčem
velikým jsú do hrobu (jemu poctivě připraveného)
položli, sedmý den měsíce března.
O.A.M.D.G.