Vesel se královno římovská! Uzdravení
nemocných / nejlítostivější Matko
Boží
Maria / jejíhožto římovského obrazu ukazuje se /
že
nemocné uzdravováváš / když oni tě za to
důvěrně žádají: skrze tu nesmírnou radost /
kterou jsi měla / když tvůj nejmilejší Syn s
velikou slávou a velebností / svou mocí na nebe
vstoupil: prosím tebe / vyžádej mi tu milost od Boha / ať
nyní s Boží pomocí vystoupím z hlubiny
svých těžkých hříchů / a zlých
navyklostí / a potom k tobě Božskou milostí a
mocí vstoupím do nebe. Přitom odvrať ode mne
všecky mé duchovní nemoci / ano i tělěsné /
jestli jest to k spasení duše mé. Čehož k
vyžádání / a k tvé cti říkám:
Zdrávas Maria.
Sv.
Václave / jehožto bezbožná matka Drahomíra / když
její vozka / uslyšev zvonění k
pozdvihování velebné svátosti / ssedna z
koně poklekl / rozzlobivši se velmi zlořečila / a
trestáním Božím hned se propadla: prosíme
tebe skrze své orodování vypleň z české
země všeliká zlořečení / aby spravedlivý
Pán Bůh netrestal pro ně přísně celého
království.
Pozn.:
Václav Hájek ve své kronice píše: A v tom rozhněvání
velikú a prokletú přísahu učinila, že hned pojede
k hrobu otce svého a bohům tu že chce obět vzácnú
učiniti a s jich pomocí všecky křesťany že chce
dáti zmordovati. A vsedši na svuoj vuoz formanu
svému (jenž velmi nábožný křesťan byl)
kázala se do Lucka vésti. A když od sv. Víta v
Pohořalé vsi jeli, na té cestě stál kostel sv.
Matúše a jeden kněz v něm mši sv. slúžil a
k pozdvihání těla Božího se strojil; forman
kněžnin, že křesťan byl, zvonček v kostele uslyšav, s koně
skočil a položil bič na zemi, do kostela vběhl a rychle poklekl na
kolena. To vidúci zlořečená pohanka, nadmíru
hanebně zlořečiti počala a prokletým jazykem lála, tak že
hlas její se v tom kostele rozhlašoval. Forman po
pozdvihání z kostela vykročil, toť země se hrozně
otevřela a vůz ten i s koňmi i s tau zlořečenau Drahomírau v se
požřela. V tom z té propasi ukázal se dajm a oheň a smrad
nesnesitedlný vyšel, toť země ta rychle se zase zavřela.
Bič toliko formanuov tu zuostal na zemi, kterýž vzav poklekl na
kolena, P. Bohu děkoval, že jest jeho od té náhlé
smrti zachoval. Kněž když mši dokonal a z kostela vyšel,
tu jest s jinými křesťany divný křik a hrozný hlas
pod zemí v té jámě slyšal. Kteráž
potom byla za dlauhý čas plotem opletena a kdožkoli
zúmyslně přes ten plot na to zlořečené místo
všel, zlořečenství toho vždycky toho dne bylo na něm
nějaké znamení ukázáno aneb jakž
někteří chtí, že jest ten den nějakú hanbu
světskú trpěl.