Vesel se královno krupecká! Panno
mocná / ano ze všech nejmocnější Maria /
jenž všecko / což chceš / od Boha vyprositi můžeš
/ a krom jiných nesčíslných
příležitostí také to jsi vyprosila / že skrze tvůj
slavný obraz / kterýž se pod Krupkou ctí /
všemohoucí Bůh převeliké zázraky činiti
ráčí: skrze tu bolest / kterouž jsi měla / když pro
Herodesovou ukrutnost s svým milým Synáčkem do
Egypta jsi utíkati musila / kdežto jsi celých sedm let v
těžké chudobě a nouzi zůstávala: prosím tebe / rač
mne ze všech mých těla i duše
nebezpečenství / nyní i vždycky / a zvláště
v hodinu smrti mé / mocně vytrhnouti / aby duše má
nezahynula věčně. Čehož k vyžádání a k tvé
cti říkám: Zdrávas Maria.
Sv. Václave / jenž proto / aby se nevylévala krev křesťanského lidu /
sám jsi se potýkati chtěl s kouřimským knížetem / nespravedlivě do země
tvé vpadajícím / jehož znamením sv. kříže s pomocí svatých andělů
šťastně jsi přemohl / a k víře křesťanské s jeho lidem přivedl: dej nám
také šťastně zvítěziti nade všemi našimi nepřáteli / jak duchovními / tak
tělesnými. Amen.
Pozn.:
Václav Hájek ve své kronice píše: L. 925.
Kníže Vácslav, již maje pokoj před svú
mateří, počal domy Boží rozmnožovati a službu Boží
slavně vésti. Šatlavy a žaláře všecky chtěl
zrušiti, šibenice kázal posekati, saudcuom, aby
saudy spravedlivé činili, přísně přikazoval, o to vždycky
najvětší péči měl, aby žádná
nevinná krev v knížectví jeho nebyla vylita, a tak
všecky tiché a pokojné měl do sebe obyčeje. Vida
jej Drzslav, syn někdy Mstiboje, knížete Kaurimského,
též kníže Kauřimský, jenž prvé Zlicko
slúlo, tak pokojného a tichého, počal své
knížetství Kauřimské rozšiřovati a přes
meze dřív vyměřené a příkopy vymetané
daleko sahati. Kníže Vácslav k němu poslal, prose jeho,
aby toho nečinil. I vzkázal jemu Drzslav a řka: "Povězte tomu
pletinohovi, ať on hledí na své knihy, a já
zatím jeho knížetství sobě
podmáním." A v tom ihned počal velmi násilně
Židomiřského dvoru dobývati. Kníže Vácslav,
ač byl tich, hned kázal svým všem pohotově
býti, pravě, že chce svého knížetství
brániti, a pojav lidu sedm set, sám životně bral se s
ními na obranu Židomiřského dvoru. Drzslav to
uslyšav, také mnoho lidu z svého
knížetství sebral a hned s tím lidem upřímo
táhl proti knížeti Pražskému. Uhlédav to
kníže Vácslav, řekl k těm, kteříž okolo něho byli:
"Ó, jaké tuto bude krve prolití a lidí
těchto pro jeho nezbedné srdce zahynutí! Jeďte rychle a
povězte jemu, ať lidu svého i mého nedává v
zahynutí. Ale poněvadž me se mého
knížetství tak velmi chce, nechť se se mnau o ně
sám osobně tepe a přemůželi mne, obojím
knížetstvím vládnúti bude. Pakli já
Boží pomocí nad ním zvítězím,
také knížetství jeho sobě osobě jím
vládnúti budu." To když Drslavovi oznámeno bylo,
velmi se ulekl. Ale však, ač nerad, dal jest k tomu své
povolení. A tak skrze posly smluvili, aby žádnému
z ních jeho lidé nepomáhali. I sjeli sú se
lid obojí proti vsi, kteráž slove Hruškoklaty;
jedni od druhých tak daleko, jako by mohl s lučiště
dostřeliti, se položili.
Toť na svém koni v krásném odění vyjede
kníže Vácslav bez meškání,
také z svých vytočí se krásně
ozdobený Drzslav. A dřív než Vácslava dojel,
rychle skočil s svého koně a klekl na svá kolena před
ním. Meč svuoj vyňav nahý, na zemi položil, řka: "Buď
milostiv služebníku svému, muži svatý, život můj v
tvých rukú jest, zachovaj mi život, vezmi si mé
knížetství a mne učiň jedním z
menších svých služebníkuov!"
To slyše kníže Vácslav jemu odpověděl: "Bratře
muoj, z této milosti ne mně, ale Pánu nebeskému
děkuj, své knížetství sobě měj a mého mně v
pokoji nechaj." Lid Pražský se domuov navrátil,
Drzslavuov se také do Kauřimska obrátil. Drzslav s
Vácslavem jeli spolu do Židomíře a tu se do konce o
všecko smluvili, tak aby nebývali nidká proti sobě.
Kníže Vácslav Drslava, tu tajně s ním
rozmlúvaje, u víře napravil, tak že se s svým se
vším lidem slíbil pokřtíti, jakož jest
potom tak učinil. Když se pak Drzslav do Kauřimského
navrátil knížetství, ptali jsú se jeho
zemané, proč jest se tak lehce poddal knížeti
Pražskému. I odpověděl jím: "Jakž jsem vyjel z
mého haufu proti němu, tak ruce mé i nohy byly
svázaný, neb jsem se velmi ulekl, vida kříž
zlattý na jeho čele a dva muži jako sv. postavy, ani jej
vedú s obau strán držíce. Velikau od ních
hrůzau přinucen jsa, musil sem se před ním pokořiti."