Úřednická zkouška

nápověda pro přípravu na úřednickou zkoušku

Zvláštní část úřednické zkoušky
Obor služby č. 22 - Legislativa a právní činnost

NERUČÍM ZA TO, ŽE JSEM SE NESPLETL NEBO ŽE OTÁZKY JSOU STÁLE AKTUÁLNÍ!!!

Pokud zjistíte, že mám v poznámkách chybu nebo že se otázky změnily, prosím kontaktujte mě, podle svých časových možností se s tím něco pokusím udělat.

Nejsem právník, takže berte moje poznámky s rezervou.

Děkuji za aktualizace Mgr. et Mgr. Kamile Balounové.

Obsah:
1. Právní předpisy - druhy, podmínky jejich přijetí, závaznost; vyhlašování právních předpisů, platnost a účinnost, retroaktivita
2. Prováděcí právní předpisy – typy, podmínky pro jejich vydání, zákonné zmocnění; právní předpisy územních samosprávných celků – druhy, podmínky pro vydání
3. Implementace práva Evropské unie – druhy předpisů, způsob jejich promítnutí nebo zohlednění v právním řádu České republiky
4. Postavení mezinárodního práva, včetně mezinárodních smluv, v právním řádu České republiky
5. Věcný záměr zákona – účel, obsah, způsob projednání
6. Zákonodárná iniciativa – význam, kdo jí disponuje; návrh zákona, jehož předkladatelem není vláda – podmínky uplatňování, způsob projednání, vyjádření vlády
7. Meziresortní připomínkové řízení – připomínková místa, lhůty, zásadní a doporučující připomínky, vypořádání připomínek, výjimky
8. Projednání v orgánech vlády – pracovní komise Legislativní rady vlády, Legislativní rada vlády; Legislativní pravidla vlády – forma, obsah, závaznost
9. Schvalování právních předpisů vládou - návrh právního předpisu (obsah, náležitosti, odůvodnění), formální náležitosti materiálu předloženého vládě, způsob jeho projednání, usnesení vlády
10. Schvalování zákonů Parlamentem – rozdíl mezi ústavními zákony a zákony; specifika projednávání zákonů podle čl. 40 Ústavy; projednání návrhů zákonů v Poslanecké sněmovně, Senátu, účast prezidenta republiky v zákonodárném procesu
11. Terminologie a odkazy v právních předpisech – definice pojmů, legislativní zkratka, použití slov „obdobně“, „přiměřeně“, varianty, číslovky; normativní a nenormativní odkaz, odkaz na technickou normu, poznámka pod čarou; citace v právních předpisech – druhy a používání
12. Členění právních předpisů, nadpisy v právních předpisech; úvodní a závěrečná ustanovení právního předpisu, přechodná a zrušovací ustanovení právního předpisu, zmocňovací ustanovení; novela právního předpisu – přímá a nepřímá
13. Mimořádné stavy podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a jeho provedení v právním řádu
14. Základní znalost právní úpravy podmínek účastenství a vystupování státu a jeho organizačních složek v soudním řízení trestním a civilním
15. Soudní přezkum činnosti orgánů veřejné moci - základní principy řízení, typy řízení, opravné prostředky
16. Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
17. Základní zásady činnosti správních orgánů, správní orgány, účastníci řízení
18. Vedení správního řízení - řízení v prvním stupni, odvolací řízení rozklad, mimořádné opravné prostředky
19. Veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy, zvláštní druhy řízení a rozhodnutí
20. Základní principy správního trestání a odpovědnosti za správní delikty







1. Právní předpisy - druhy, podmínky jejich přijetí, závaznost; vyhlašování právních předpisů, platnost a účinnost, retroaktivita

Právní předpis je jednostranně vydán orgánem veřejné moci. Obsahuje právní normy, tj. obecně závazná pravidla chování. Má vždy písemnou formu (psané právo).

Právní předpis neboli normativní právní akt má obecnou závaznost, naproti tomu individuální právní akt je závazný pouze pro konkrétně určeného adresáta (např. rozsudek). Interní normativní akt (neboli vnitřní předpis) vydává právnická osoba a zavazuje jím své členy, zaměstnance, pracovníky v rámci své působnosti (např. pracovní řád úřadu).

Právní předpisy se člení podle své právní síly. Nejvyšší sílu mají ústavní zákony, nižší zákony a nejnižší podzákonné normy (nařízení a vyhlášky).
Při přípravě právního předpisu je třeba dbát, aby právní předpis byl
a) v souladu s právními předpisy vyšší právní síly a s nálezy Ústavního soudu,
b) v souladu s mezinárodními smlouvami,
c) v souladu s právem Evropské unie,
d) koncipován přehledně a formulován jednoznačně, srozumitelně, jazykově a stylisticky bezvadně.
Právní předpis obsahuje pouze ustanovení normativní povahy. Má být přehledně členěn (jeden paragraf = jedna věc). Rozsáhlé právní předpisy se člení na části, hlavy, díly, oddíly, pododdíly. Nařízení a vyhlášku nelze zákonem měnit, pouze zrušit. Nařízení a vyhláška může obsahovat pouze normy, které nepřekračují meze zákona.

Ústavní rámec pro existenci právních předpisů: Státní moc lze uplatňovat pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Ústavu lze měnit pouze ústavními zákony.
Ústavní soud může rozhodnout o zrušení právního předpisu nebo jeho části.

Druhy právních předpisů a podmínky jejich přijetí:
- ústavní zákony: Ústava, Listina základních práv a svobod, další ústavní zákony. K přijetí ústavního zákona je třeba třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.
- zákony: Návrh zákona může poslanecké sněmovně předložit poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo kraje (zákonodárná iniciativa). Návrh zákona, s kterým poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Senátu. Senát návrh zákona schválí nebo zamítne nebo vrátí poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy anebo vyjádří vůli nezabývat se jím. Poslanecká sněmovna pak může Senát přehlasovat většinou všech poslanců. Prezident republiky může zákon vrátit, poslanecká sněmovna může jeho veto přehlasovat většinou všech poslanců.
- zákonné opatření Senátu: Dojde-li k rozpuštění poslanecké sněmovny, může Senát přijímat zákonná opatření ve věcech, které nesnesou odkladu a normálně by vyžadovaly přijetí zákona. Senátu však nepřísluší přijmat zákonná opatření ve věcech ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv. Na první schůzi nové poslanecké sněmovny musí být zákonná opatření Senátu schválena, jinak pozbývají další platnosti (ratihabice).
- podzákonné (prováděcí) právní předpisy: Vláda může k provedení zákona vydávat nařízení. Ministerstva, další ústřední správní úřady a územní samosprávy mohou vydávat vyhlášky, jsou-li k tomu zákonem zmocněni.

Právní předpis je závazný pro všechny typově určené případy. Může stanovit jak oprávnění, tak povinnosti.

Právní předpisy nabývají platnosti dnem vyhlášení.
Ve Sbírce zákonů se vyhlašují uveřejněním právní předpisy s celostátní působností. Den vyhlášení je uveden v záhlaví (den rozeslání příslušné částky). Mezinárodní smlouvy se vyhlašují ve Sbírce mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv).
Od 1. 1. 2023 by se zákony i mezinárodní smlovy měly vyhlašovat ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv - v elektronické i listinné podobě.
Právní předpisy obcí se do 31. 12. 2021 vyhlašovaly zveřejněním na úřední desce - (zákon o obcích).
Právní předpisy kraje se do 31. 12. 2021 vyhlašovaly ve Věstníku právních předpisů kraje, den vyhlášení byl uveden v záhlaví (den rozeslání příslušné částky) - (zákon o krajích).
Od 1. 1. 2022 se právní předpisy obcí a krajů vyhlašují ve Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků + oznámení o vyhlášení na úřední desce.

Platnost x účinnost: Platnost začíná již samotným vyhlášením předpisu. Od toho okamžiku je součástí právního řádu. Účinnost je časová působnost předpisu, tj. datum, od kterého je předpis aplikován v praxi. Období mezi datem vyhlášení a datem účinnosti se nazývá legisvakance. Je to čas určený k tomu, aby se adresáti předpisu na jeho používání stihli připravit.
Celostátní právní předpisy by měly nabývat účinnosti vždy k 1. lednu a k 1. červenci. V mimořádných případech může být datum účinnosti stanoveno dříve, ale nejdříve den po vyhlášení. Pouze při nouzovém a válečném stavu, stavu ohrožení a stavu legislativní nouze může být den účinnosti stejný jako den vyhlášení. Prováděcí právní předpisy nemohou být vyhlášeny ani nabýt učinnosti dříve než zákon, který provádí.
Právní předpis obce a kraje nabývá účinnosti zpravidla patnáctý den po vyhlášení.

Retroaktivita = zpětná účinnost. Obecně platí, že retroaktivita je nepřípustná (právní předpis musí předcházet právnímu poměru, který upravuje). Retroaktivita pravá je velmi výjimečná = předpis je účinný dříve než byl vyhlášen. Využívá se v trestním právu, je-li pro pachatele pozdější předpis výhodnější. Retroaktivita nepravá = právní poměry vznikly a měnily se podle staré právní úpravy, ale od teď se tyto vztahy budou řídit novým předpisem.

Nahoru

2. Prováděcí právní předpisy – typy, podmínky pro jejich vydání, zákonné zmocnění; právní předpisy územních samosprávných celků – druhy, podmínky pro vydání

Prováděcí právní předpisy jsou normativní právní akty sloužící k provádění zákona (proto také PODzákonné předpisy). Mohou být vydávány pouze na základě zákonného zmocnění (s výjimkou nařízení vlády). Vzhledem k tomu, že každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, nesmí podzákonné předpisy ukládat nové povinnosti – mohou pouze upřesnit povinnosti stanovené zákonem.

A) Prováděcí právní předpisy s celostátní působností

Nařízení vlády

K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády (ústava čl. 78). K vydání nařízení vlády tedy není třeba výslovného zmocnění v prováděném zákoně.

Vyhlášky

Ministerstva a jiné správní úřady mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny (ústava čl. 79 odst. 3). Tyto předpisy se zpravidla nazývají vyhláškami (ale někdy i jinak, např. nařízení Hygienické stanice hl. města Prahy apod.).
Zákonem nelze měnit nařízení vlády nebo vyhlášku; nařízením vlády nelze měnit vyhlášku. Zákonem však lze celé nařízení vlády nebo celou vyhlášku zrušit, ruší-li se zároveň zmocnění k jejich vydání nebo v případě nařízení vlády, ruší-li se ustanovení zákona, které nařízení vlády provádí.
Do nařízení vlády ani do vyhlášky se neopisují ustanovení prováděného zákona. Nařízení vlády ani vyhláška nesmí nově upravovat věci, jejichž úprava patří do zákona. Pokud je nezbytné tyto věci upravit, je třeba navrhnout přímou novelu zákona.
Nařízení vlády i vyhlášky ústředních úřadů se zveřejňují ve Sbírce zákonů.
Zákonné zmocnění musí označit orgán, který vyhlášku vydá, a vymezit konkrétní věci, které mají být vyhláškou upraveny, a dále rozsah, v jakém mají být upraveny (u číselných údajů obsahuje zákonné zmocnění i kritéria, jak číslo stanovit). Zmocnění nemůže znít např. „v dohodě s jiným orgánem“ nebo „po projednání s jiným orgánem“. Týká-li se problematika více resortů, mělo by být vydáno nařízení vlády.
Zmocnění se uvádí zpravidla v závěrečných ustanoveních zákona. Předpokládá-li se v různých částech zákona vydání podzákonného předpisu, uvádí se zmocněný orgán až v závěrečných ustanoveních.
Píše se např. „vláda stanoví nařízením …“ nebo „vláda může nařízením stanovit …, jestliže …“. Obdobně „ministerstvo … stanoví vyhláškou …“ nebo „ministerstvo … může vyhláškou stanovit …, jestliže …“.
Pokud je prováděcí předpis potřebný pro aplikaci zákona, musí vstoupit v účinnost současně se zákonem.

B) Prováděcí vyhlášky územních samosprávných celků

Vyhláška obce

Obec může stanovit v mezích své samostatné působnosti vyhláškou povinnosti k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku (zejména omezit některé činnosti časově a prostorově, stanovit podmínky pro konání sportovních a kulturních akcí, povinnosti ohledně čistoty ulic a ochrany zeleně) a v dalších případech, stanoví-li tak zákon. Vyhlášku vydává zastupitelstvo obce. (Zastupitelstvům městských částí nepřísluší vydávat obecně závazné vyhlášky.)

Odporuje-li obecně závazná vyhláška obce zákonu, vyzve Ministerstvo vnitra obec k nápravě, popř. její účinnost pozastaví. Pokud se s obcí nedohodne, předloží ministerstvo návrh na zrušení vyhlášky Ústavnímu soudu.

Nařízení obce
Obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. Obec s rozšířenou působností může vydávat nařízení pro svůj správní obvod.
Nařízení schvaluje rada obce, a není-li zřízena, pak zastupitelstvo obce.
Odporuje-li nařízení obce zákonu nebo jinému právnímu předpisu, vyzve krajský úřad obec k nápravě, popř. jeho účinnost pozastaví. Pokud se s obcí nedohodne, předloží krajský úřad návrh na zrušení nařízení Ústavnímu soudu.

Zveřejňování obecních vyhlášek a nařízení do 31. prosince 2021:

Obecně závazné vyhlášky a nařízení obce se zveřejňují 15 dní na úřední desce. Dnem vyhlášení je den zveřejnění. Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy obce účinnosti patnáctým dnem po dni vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.
Nařízení obce vykonávající rozšířenou působnost se zveřejní též na úřední desce obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností.
Praha vydává svoji vlastní Sbírku předpisů, v níž vyhlášky zveřejňuje.

Vyhlášky kraje

Obecně závaznou vyhláškou kraje vydanou zastupitelstvem v mezích jeho samostatné působnosti lze ukládat povinnosti fyzickým a právnickým osobám, jen stanoví-li tak zákon. Obecně závazné vyhlášky kraje musí být v souladu se zákony.
Odporuje-li vyhláška kraje zákonu, vyzve Ministerstvo vnitra kraj k nápravě, popř. její účinnost pozastaví. Pokud se s krajem nedohodne, předloží ministerstvo návrh na zrušení vyhlášky Ústavnímu soudu.

Nařízení kraje

Na základě a v mezích zákona rada kraje vydává právní předpisy v přenesené působnosti, je-li k tomu kraj zákonem zmocněn; tyto právní předpisy se nazývají nařízení kraje. Nařízení kraje musí být v souladu se zákony a právními předpisy vydanými vládou a ústředními správními úřady.
Odporuje-li nařízení kraje zákonu, vyzve věcně příslušné ministerstvo kraj k nápravě, popř. jeho účinnost pozastaví. Pokud se s krajem nedohodne, předloží ministerstvo návrh na zrušení nařízení Ústavnímu soudu.

Zveřejňování krajských vyhlášek a nařízení do 31. prosince 2021:

Právní předpis kraje nabývá platnosti dnem vyhlášení ve Věstníku právních předpisů kraje. Dnem vyhlášení právního předpisu kraje je den rozeslání příslušné částky Věstníku, který musí být uveden v jejím záhlaví. Právní předpis kraje nabývá účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení ve Věstníku, pokud v něm není stanoven pozdější počátek účinnosti, popř. v mimořádných situacích dřívější (pak se předpis zveřejní i na úředních deskách kraje a obcí, jichž se dotýká, a v hromadných informačních prostředcích).

 
Zveřejňování právních předpisů obcí a krajů po 1. lednu 2022:

Právní předpisy obcí a krajů se zveřejňují ve Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů, což je dálkově přístupný informační systém vedený Ministerstvem vnitra. Po zveřejnění obdrží samosprávný celek oznámení, které vyvěsí na své úřední desce 15 dní. Právní předpisy obcí a krajů nabývají platnosti vyhlášením, účinnosti nabývají zpravidla počátkem patnáctého dne po vyhlášení (není-li stanovena lhůta delší, popř. v mimořádných situacích kratší).

Nahoru

 

3. Implementace práva Evropské unie – druhy předpisů, způsob jejich promítnutí nebo zohlednění v právním řádu České republiky

Pavouk

Implementace práva EU

Implementací se rozumí přijímání právních předpisů ČR, které mají za cíl, aby se právo ČR stalo slučitelné s právem EU. Může se jednat o

a) transpozici (promítnutí) = změna zaměřená k implementaci směrnice nebo o

b) adaptaci (přizpůsobení) = změna zaměřená na aplikaci nařízení.

Za implementaci práva EU je zodpovědný „gestor“. O tom, kdo je čemu gestorem rozhoduje Odbor kompatibility Úřadu vlády. Gestor si může přibrat spolugestora. Při implementaci se využívá Informační systém pro aproximaci práva (ISAP).
Gestor posoudí, zda k vyhlášenému předpisu EU musí ČR přijmout implementační právní předpisy. Pokud ano, navrhne předkladatele a termíny. Vše zapíše do „srovnávací tabulky“, v níž jsou nalevo příslušná ustanovení evropského předpisu a napravo implementační opatření v ČR, resp. jejich návrhy včetně termínů.
Má-li být implementace provedena zákonem, předkladatel předloží návrh do připomínkového řízení nejpozději 11 měsíců a vládě nejpozději 9 měsíců před uplynutí lhůty pro implementaci. Má-li být implementace provedena nařízením vlády nebo vyhláškou, předkladatel pošle do připomínkového řízení návrh nejpozději 4 měsíce a vládě, resp. pracovním komisím Legislativní rady 2 měsíce před uplynutím lhůty pro implementaci.
Tyto termíny jsou uvedeny v Plánu legislativních prací vlády.
U návrhů předpisů EU gestor provede analýzu dopadů na právní řád ČR. V analýze dopadů uvede gestor zejména právní předpisy České republiky, které bude nutné v případě přijetí návrhu doplnit, změnit, zrušit nebo nahradit novými. Odbor kompatibility monitoruje analýzy dopadů, vkládá do databází ISAP relevantní údaje a zpracovává statistiky a přehled těchto dopadů, zejména pro účely informování vlády a gestorů a tvorby podkladů pro sestavení plánu legislativních prací vlády.
Gestor také vždy posoudí, zda je navrhovaná lhůta pro implementaci dotačující.
Gestor zohledňuje výsledky svého posouzení ve vyjednávací pozici, zejména v instrukcích pro jednání v orgánech Evropské unie.
 

Druhy předpisů EU

Právní předpisy EU lze rozdělit na primární a sekundární. Základními pravidly, jimiž se řídí veškerá činnost EU, jsou Smlouvy (primární právo).
Soubor právních předpisů, které vycházejí ze zásad a cílů smluv, se označuje jako sekundární právo. Patří sem nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.
Legislativní akty se přijímají jedním ze dvou legislativních postupů, které jsou uvedeny ve smlouvách EU (řádným nebo zvláštním).
Orgány EU mohou přijímat právní předpisy pouze v těch oblastech, ve kterých jim to členské státy prostřednictvím smluv EU povolily.

Typy právních aktů EU

Smlouvy EU

Smlouvy stanovují cíle Evropské unie, pravidla pro fungování jejích orgánů, způsoby přijímání rozhodnutí a vztah mezi EU a členskými zeměmi. Čas od času se smlouvy v důsledku reformy orgánů EU mění, aby se zohlednily nové oblasti působnosti institucí. Ke změnám dochází i při přijetí nové členské země.
Smlouvy sjednávají a schvalují všechny státy EU a poté je ratifikují národní parlamenty (někdy tomu předchází referendum).

Nařízení

Nařízení jsou právní akty, které se uplatňují automaticky a jednotně ve všech zemích Unie, a to okamžitě po jejich vstupu v platnost, aniž by se musely provádět (transponovat) do vnitrostátního práva. Jsou závazná v celém rozsahu pro všechny země EU.

Směrnice

Směrnice vyžadují, aby členské státy EU dosáhly určitého výsledku, ponechávají jim však svobodu volby v tom, jak to učiní. K dosažení cílů stanovených ve směrnici musí členské země přijmout opatření, aby mohly tuto směrnici začlenit do vnitrostátního práva (tzv. provedení). Vnitrostátní orgány musí o těchto opatřeních informovat Evropskou komisi.
Provedení do vnitrostátního práva se musí uskutečnit ve lhůtě stanovené při přijímání směrnice (obvykle do 2 let). Pokud některá země směrnici do svého práva neprovede, může Komise zahájit řízení o nesplnění povinnosti.

Rozhodnutí

Rozhodnutí jsou závazné právní akty, které se vztahují na jednu nebo více zemí EU, podniky či jednotlivce. Dotčená strana musí obdržet oznámení a rozhodnutí nabývá účinku dnem doručení tohoto oznámení. Rozhodnutí není třeba provádět do vnitrostátních právních předpisů.

Doporučení

Prostřednictvím doporučení mohou orgány EU dát najevo svůj názor a navrhnout určité kroky, aniž by z nich vyvozovaly zákonnou povinnost pro toho, komu jsou určena. Doporučení nejsou právně závazná.

Stanoviska

Stanovisko je nástroj, který orgánům EU umožňuje učinit prohlášení, aniž by vyvozovaly jakékoli právní povinnosti týkající se tématu stanoviska. Stanoviska nejsou právně závazná.

Dalším pramenem práva je judikatura Soudního dvora EU. SDEU přezkoumává legalitu aktů orgánů Evropské unie, dbá na dodržování povinností členských států vyplývajících ze Smluv a vykládá právo Unie na žádost vnitrostátních soudů.

Transpoziční předpis (implementuje směrnici)

Obsah transpozičního předpisu musí být jasný, srozumitelný, přehledný a jednoznačný. Transpoziční předpis nesmí obsahovat ustanovení, která by mohla překážet výsledku, jehož má být podle směrnice dosaženo. Transpoziční předpis dále musí respektovat systematiku právního řádu České republiky, zejména nesmí znovu upravovat práva a povinnosti, která již ve stejném rozsahu a se stejnými účinky upravuje jiný právní předpis, a musí být ústavně konformní. Je-li to pro zajištění plného promítnutí možné, využívají se v transpozičním předpisu pojmy již zavedené v právním řádu České republiky.
Odchýlení od ustanovení směrnice je možné, pokud takový postup právo Evropské unie výslovně umožňuje nebo pokud to z jeho povahy vyplývá. Transpozici provedenou tak, že úprava obsažená v transpozičním předpisu má širší osobní, věcnou, popř. místní působnost, než transponovaná směrnice, lze provést, pokud není v rozporu s právem Evropské unie.
Referenční povinnost v návrhu transpozičního právního předpisu se plní prostřednictvím odkazu na transponovanou směrnici formou poznámky pod čarou v souladu s Legislativními pravidly vlády.

Adaptační předpis (přizpůsobuje právo ČR na nařízení)

Novela stávajícího nebo zcela nový právní předpis ČR, který si vyžaduje nařízení EU, se nazývá „adaptační předpis“. V adaptačním předpisu se na nařízení odkáže v poznámce pod čarou v souladu s Legislativními pravidly vlády. Jestliže není možné zajistit přehlednost a srozumitelnost právního řádu České republiky jiným způsobem, je možné výjimečně přenést část obsahu nařízení do právního předpisu České republiky.
Ustanovení právních předpisů České republiky, která jsou v rozporu s nařízením, se upraví tak, aby byl rozpor odstraněn.
Je-li to potřeba pro zajištění řádné aplikace nařízení, upraví se v zákoně sankce za neplnění tohoto nařízení.

V implementačních předpisech se zohledňují doporučení nebo jiné právně nezávazné předpisy sekundárního práva EU, stejně tak i judikáty SDEU.

 

Nahoru

4. Postavení mezinárodního práva, včetně mezinárodních smluv, v právním řádu České republiky

Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10 Ústavy).

Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci (pro takovou smlouvu je třeba kvalifikované většiny v obou komorách parlamentu, příp. v referendu). Jednalo se o smlouvu o přistoupení ČR k EU. (Čl. 10a Ústavy.)

K ratifikaci mezinárodních smluv
a) upravujících práva a povinnosti osob,
b) spojeneckých, mírových a jiných politických,
c) z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci,
d) hospodářských, jež jsou všeobecné povahy,
e) o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu,
je třeba souhlasu obou komor Parlamentu.

Mezinárodní smlouva je právní akt, který zakládá, mění nebo ruší vzájemná práva a povinnosti subjektů mezinárodního práva (nejčastěji států). (Konvence, úmluva, charta apod. jsou také smlouvami).
Teorie rozeznává monistickou koncepci (vnitrostátní a mezinárodní právo tvoří jediný právní systém), dualistickou (soužití dvou vzájemně oddělených právních systémů) a smíšenou (kombinace obou předchozích – to je i případ ČR).

Sjednávání a schvalování mezinárodních smluv je podle Ústavy v pravomoci prezidenta. Prezident tuto pravomoc u smluv, které si nevyhradí a které nevyžadují souhlas parlamentu, svěřil vládě, popř. příslušným ministrům (viz rozhodnutí prezidenta č. 144/1999 Sb.). Proto mezinárodní smlouvy dělíme na „prezidentské“, „vládní“ a „resortní“.
 „Prezidentské“ mezinárodní smlouvy jsou ty, které vyžadují schválení Parlamentem nebo ty, které si prezident vyhradil.
„Vládní“ mezinárodní smlouvy jsou takové, které si prezident nevyhradil, nevyžadují souhlas parlamentu a věcně přesahují obor jednoho resortu (pokud nepřesahují, jedná se o smlouvy „resortní“). „Vládní“ mezinárodní smlouvy podepisuje jménem vlády ministr zahraničí, resortní podepisuje příslušný ministr.

Projednání mezinárodních smluv ve Sněmovně
Sněmovna jedná o mezinárodních smlouvách, pokud je třeba jejího souhlasu k ratifikaci nebo má-li být odstoupeno od smlouvy, s jejíž ratifikací vyslovila souhlas.
Po projednání mezinárodní smlouvy v prvém čtení výbor, jemuž bylo projednání mezinárodní smlouvy přikázáno, předloží předsedovi Sněmovny usnesení, v němž zejména doporučí, zda má Sněmovna vyslovit s ratifikací mezinárodní smlouvy souhlas nebo zda odstupuje od mezinárodní smlouvy, s jejíž ratifikací byl již vysloven souhlas.
V druhém čtení mezinárodní smlouvy vystoupí navrhovatel a po něm zpravodaj. O mezinárodní smlouvě a návrhu výboru se koná rozprava. Po jejím skončení Sněmovna rozhodne, zda vyslovuje s ratifikací souhlas nebo zda souhlasí s odstoupením od mezinárodní smlouvy, s jejíž ratifikací byl již vysloven souhlas; může též rozhodnout, že jednání odročuje.

Projednávání návrhů aktů EU ve Sněmovně
Vláda předkládá Sněmovně prostřednictvím výboru pro evropské záležitosti návrhy aktů Evropské unie se svým stanoviskem, a to ve stejné době, v jaké jsou předloženy Radě Evropské unie. Předseda výboru pro evropské záležitosti postoupí návrh předsedovi Sněmovny, přičemž může požádat o jeho zařazení na nejbližší schůzi Sněmovny. Jednání výborů se mohou účastnit všichni čeští europoslanci. Usnesení výborů a Sněmovny se zasílá vládě, která je zohlední při formulaci svého stanoviska (rámcové pozice ČR) pro jednání v orgánech EU. Pokud usnesení obsahuje odůvodněné stanovisko, že návrh porušuje zásadu subsidiarity, pošle se usnesení rovněž předsedovi Senátu, předsedovi Evropského parlamentu, předsedovi Rady a předsedovi EK.
Před odjezdem do Bruselu příslušný člen vlády osobně představí výboru pozici vlády k návrhu aktu nebo zodpoví dotazy, pokud o to výbor požádá. Po jednání Rady zašle výboru zprávu.
Před některými rozhodnutími činěnými v orgánech Evropské unie je třeba mít souhlas Sněmovny.

Žaloba pro porušení zásady subsidiarity
Výbor pro evropské záležitosti nebo skupina nejméně 41 poslanců může navrhnout Sněmovně, aby se usnesla na podání žaloby ve věci porušení zásady subsidiarity aktem Evropské unie. Schválí-li Sněmovna návrh žaloby, pověří poslance, popřípadě jinou vhodnou osobu nebo osoby, svým zastupováním v řízení před Evropským soudním dvorem. Předseda Sněmovny neprodleně postoupí usnesení Sněmovny obsahující znění žaloby vládě a k informaci též předsedovi Senátu. Vláda předloží žalobu bez zbytečného odkladu Soudnímu dvoru EU.

Senát
Senát jedná o mezinárodních smlouvách, pokud je k jejich ratifikaci třeba souhlasu obou komor Parlamentu nebo má-li být odstoupeno od smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas.
Při jednání Senátu o mezinárodní smlouvě lze v rozpravě podávat tyto návrhy:
1. návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem,
2. návrh na vrácení mezinárodní smlouvy výboru k novému projednání,
3. návrh na odročení.
Nebyl-li žádný z těchto návrhů uvedených podán nebo nebyl-li přijat, hlasuje Senát o tom, zda dává k ratifikaci mezinárodní smlouvy souhlas. Předseda Senátu informuje o výsledku jednání Senátu o mezinárodní smlouvě předsedu Poslanecké sněmovny, prezidenta republiky a vládu.
Za mimořádných okolností může předseda Senátu na žádost předkladatele rozhodnout, že mezinárodní smlouva bude projednána ve zkráceném jednání.
Senát jedná o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství ČR v EU, o nichž jej pravidelně informuje vláda. Senát dále jedná o návrzích závazných opatření orgánu EU, aktuálních informacích a stanoviscích vlády k legislativním aktům či jiným dokumentům EU, včetně informací o stavu jejich projednávání. Senát jedná též o dokumentech postoupených Senátu přímo orgány EU.
Čeští europoslanci se mohou účastnit schůzí pověřeného výboru Senátu s hlasem poradním.
Senát může rozhodnout, že návrh legislativního aktu nebo návrh rozhodnutí bere na vědomí, nebo se k němu může vyjádřit. Předseda Senátu informuje o výsledku jednání Senátu bezodkladně vládu.
Je-li návrh legislativního aktu označen za naléhavý, je projednáván ve zkráceném jednání, pokud o to při předložení takového návrhu požádá vláda.
Před některými rozhodnutími činěnými v orgánech Evropské unie je třeba mít souhlas Senátu.
Návrh, aby Senát podal žalobu týkající se porušení zásady subsidiarity je oprávněn podat pověřený výbor nebo skupina nejméně 17 senátorů. Schválí-li Senát návrh žaloby, pověří senátora, případně též další vhodnou osobu, svým zastupováním v řízení před Soudním dvorem EU. Předseda Senátu bezodkladně doručí usnesení Senátu o schválení návrhu žaloby vládě, jež je předá SDEU.

Parlamentní výhrada
S výjimkou aktů nebo jiných dokumentů značné naléhavosti vláda nezaujme konečné stanovisko při svém jednání v Radě, dokud nebude dokončeno projednávání materiálu ve Sněmovně.

Zahájení projednávání návrhu legislativního aktu v Senátu je překážkou účasti člena vlády na rozhodování orgánu Evropské unie o tomto návrhu. To neplatí, neukončí-li Senát jednání o návrhu legislativního aktu ve lhůtě, která podle práva Evropské unie musí uplynout mezi zpřístupněním návrhu legislativního aktu parlamentům členských států v úředních jazycích Evropské unie a jeho zařazením na předběžný pořad jednání Rady.

Posouzení mezinárodní smlouvy Ústavním soudem
Návrh na posouzení souladu mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem může podat:
a) komora Parlamentu od okamžiku, kdy jí byla mezinárodní smlouva předložena k vyslovení souhlasu k ratifikaci, do okamžiku, kdy se na vyslovení souhlasu usnesla,
b) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamžiku, kdy byl Parlamentem k ratifikaci mezinárodní smlouvy vysloven souhlas, do okamžiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval,
c) skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů od okamžiku, kdy byl vyhlášen výsledek referenda, kterým byl dán souhlas k ratifikaci mezinárodní smlouvy, do okamžiku, kdy prezident republiky smlouvu ratifikoval,
d) prezident republiky od okamžiku, kdy mu byla mezinárodní smlouva předložena k ratifikaci.
Účastníkem řízení je vedle navrhovatele vždy též Parlament, prezident republiky a vláda.
Jestliže o to účastník řízení požádá, Ústavní soud projedná návrh mimo pořadí, ve kterém jej obdržel, a bez zbytečného odkladu.
O souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem ČR rozhoduje ústavní soud v plénu.
Dojde-li Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že mezinárodní smlouva je v rozporu s ústavním pořádkem, vysloví tento nesoulad nálezem; v nálezu uvede, se kterým ustanovením ústavního pořádku je mezinárodní smlouva v rozporu. Takový nález brání ratifikaci mezinárodní smlouvy do doby, než bude nesoulad odstraněn.

Vyhlašování mezinárodních smluv
Mezinárodní smlouva je platná až vyhlášením ve Sbírce mezinárodních smluv.
Ve Sbírce mezinárodních smluv se vyhlašují sdělením Ministerstva zahraničních věcí
a) platné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána,
b) oznámení o výpovědi mezinárodních smluv a o jiných skutečnostech důležitých pro provádění jednotlivých mezinárodních smluv,
c) rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, jimiž je Česká republika vázána.
Mezinárodní smlouvy a rozhodnutí mezinárodních orgánů se vyhlašují v plném znění (pokud se netýkají jen malého počtu osob). Vyhlašují se vždy v jednom z rozhodných jazyků (angličtina má přednost) a zároveň v českém překladu.
Dnem vyhlášení je den rozeslání příslušné sbírky, uvedené v záhlaví.

Od 1. ledna 2023 se slučují Sbírka zákonů a Sbírka mezinárodních smluv do jedné Sbírky zákonů a mezinárodních smluv. Sbírka se vede jak v listinné, tak v elektronické podobě, přičemž obě formy mají stejné právní účinky.

Nahoru

5. Věcný záměr zákona – účel, obsah, způsob projednání

Jestliže má být dosavadní zákon nahrazen novou koncepční úpravou nebo má být vydán zákon v oblasti, kterou zákon dosud neupravuje, zařadí se věcný záměr zákona do Plánu legislativních prací (s výjimkou implementačních zákonů). Věcný záměr pak vypracuje ústřední orgán (zpravidla ministerstvo) a předloží jej vládě.
Věcný záměr obsahuje
- přehled dotčených právních předpisů (pokud jde o oblast dosud neregulovanou, pak vymezení této oblasti), základní zásady a účel, který je sledován,
- zhodnocení stávající úpravy, včetně rozboru skutečného stavu,
- návrh věcného řešení, které vychází ze zhodnocení stávající úpravy a z vyhodnocení alternativních řešení, přičemž musí být zjevné, že problém nelze řešit jinak než zákonnou úpravou,
- způsob promítnutí navrhovaného věcného řešení do právního řádu (které zákony se mají změnit či zrušit, základní představa o obsahu právních norem, zda je návrh v souladu s ústavním pořádkem, mezinárodními smlouvami a se závazky vyplývajícími pro ČR z členství v EU),
- dopad na veřejné rozpočty, podnikatelské prostředí, sociální skupiny, životní prostředí,
- zhodnocení ve vztahu k zákazu diskriminace, ochraně soukromí, korupčních rizik a bezpečnosti státu.
Jsou-li tyto informace uvedeny v závěrečné zprávě z hodnocení dopadů regulace (tj. RIA = Regulatory Impact Assessment), postačí ve věcném záměru stručné informace s odkazem na ni.

Předkladatel určí, která ustanovení ústavního pořádku, nálezů Ústavního soudu a mezinárodních smluv se oblasti týkají. Samostatně se vždy posuzuje soulad se základními právy a svobodami a rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Předkladatel posoudí soulad s předpisy a judikaturou EU, případně s připravovanými evropskými akty a konzultacemi s EU.

U zákona o státním rozpočtu je věcný záměr nahrazen zprávou k návrhu.

Věcný záměr vloží předkladatel do eKLEPu s informací, do kdy a kam je možné zaslat připomínky. Návrh obdrží ministerstva, a pokud se jich týká, také ostatní ústřední orgány (vč. ČNB, ÚZSVM, BIS, ÚZSI, GIBS, AV ČR, ÚSTR), obce a kraje, Kancelář prezidenta, Kancelář PS, Kancelář senátu, NKÚ, ústavní a nejvyšší soudy, Družstevní asociace, Hospodářská komora, Agrární komora, odborové organizace, organizace zaměstnavatelů. Návrh vždy dostane odbor kompatibility Úřadu vlády (ten posoudí soulad s EU). Předkladatel může záměr poslat k připomínkám i jiným osobám.
Lhůta pro připomínky trvá nejméně 15 dnů (se souhlasem předsedy LRV může být kratší).

Připomínky se člení na připomínky obecné a připomínky k jednotlivým částem. Připomínkující může připomínku označit za zásadní. Pokud předkladatel zásadní připomínce nevyhoví, nastává rozpor. Nepodaří-li se rozpor odstranit ani na úrovni náměstků, řeší jej vedoucí ústředních orgánů, pokud se rozpor neodstraní ani tak, předloží se spolu s věcným záměrem vládě (s konkrétními variantami řešení rozporu).
Pokud díky připomínkám dojde k podstatné změně záměru, předkladatel jej rozešle připomínkovým místům znovu.

Po skončení připomínkového řízení se věcný záměr skrz eKLEP předloží vládě. Od tohoto okamžiku běží 60 denní lhůta pro posouzení LRV, která může záměr předkladateli vrátit k přepracování.

K věcnému záměru se vládě předkládá i předkládací zpráva se stručným vyjádřením účelu záměru, kdo jej vypracoval a výsledek připomínkového řízení.
Pokud vláda věcný záměr schválí, předkladatel může vesele začít připravovat paragrafové znění zákona.

Nahoru

6. Zákonodárná iniciativa – význam, kdo jí disponuje; návrh zákona, jehož předkladatelem není vláda – podmínky uplatňování, způsob projednání, vyjádření vlády

Zákonodárná iniciativa je legální možnost (oprávnění) předložit návrh zákona zákonodárci.

Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Za Senát, vládu a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku mohou jednat jen jejich členové, kteří byli takovým jednáním zvlášť pověřeni. Jde-li o návrh skupiny poslanců, odůvodní ho poslanec, který je jejím členem a kterého tím tato skupina pověří.

Zákonodárná iniciativa Senátu
Senátní návrh zákona může k projednání Senátu navrhnout senátor, skupina senátorů, výbor nebo komise Senátu. Návrh se předloží předsedovi Senátu, který jej postoupí organizačnímu výboru a rozešle všem senátorům. Organizační výbor navrhne zařazení návrhu na pořad nejbližší schůze a navrhne, kterému výboru (výborům) má být návrh přikázán, a určí zpravodaje pro prvé čtení.
Při prvém čtení návrh uvede navrhovatel, po něm vystoupí zpravodaj, pak následuje obecná rozprava. Pokud není návrh vrácen k dopracování ani zamítnut, přikáže Senát návrh výboru (nebo více výborům – v tom případě určí, který z nich je garanční). Výbor projedná návrh do 60 dnů. Výbor návrh schválí, zamítne, navrhne změnu (pozměňovací návrh) nebo odročí.
Ve druhém čtení návrh opět zdůvodní navrhovatel. Senát pak může návrh vrátit výboru k novému projednání, schválit, zamítnout nebo odročit. Pokud nepřijme žádné z těchto usnesení, proběhne podrobná rozprava, v níž je možné podávat další pozměňovací návrhy. O nich se hlasuje samostatně, na závěr se hlasuje o návrhu ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Je-li návrh schválen, Senát pověří některého ze senátorů, aby jej obhájil v Poslanecké sněmovně.

Návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně, konkrétně jejímu předsedovi, který je postoupí organizačnímu výboru. Návrh zákona se doručí rovněž všem poslancům.
Materiály se předkládají listinně i elektronicky.

Návrh zákona musí obsahovat přesné znění toho, na čem se má Sněmovna usnést. Součástí návrhu je důvodová zpráva, která odůvodňuje principy nové právní úpravy. Zhodnotí se v ní platný právní stav a vysvětlí nezbytnost nové úpravy v jejím celku (obecná část) i jednotlivá ustanovení (zvláštní část). Důvodová zpráva obsahuje též předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy, zejména nároky na státní rozpočet, rozpočty krajů a obcí a zhodnocení souladu návrhu zákona s mezinárodními smlouvami s ústavním pořádkem České republiky.

Má-li být k zákonu vydán prováděcí předpis, může si organizační výbor vyžádat od navrhovatele jeho návrh. Návrh takového předpisu předloží navrhovatel vždy, má-li nabýt účinnosti současně se zákonem.

Jde-li o návrh novely zákona, návrh se předkládá se zněním platného zákona nebo jeho části, jíž se novelizace týká, s vyznačením navrhovaných změn a doplnění.

Od 1. ledna 2022 se kromě důvodové zprávy předkládá stručný popis návrhu zákona a informativní přehled veřejnoprávních povinností vyplývajících z návrhu.

Stanovisko vlády
Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. Pokud není navrhovatelem vláda, předseda Sněmovny ji požádá, aby se do 30 dnů od doručení žádosti k návrhu svým stanoviskem vyjádřila. Vláda zasílá své stanovisko k návrhu zákona předsedovi Sněmovny.
Nevyjádří-li se vláda do třiceti dnů od doby, kdy jí byl návrh zákona doručen, platí, že se vyjádřila kladně.
Předseda LRV požádá ostatní členy vlády prostřednictvím elektronické knihovny o vyjádření ve lhůtě jím určené. Vyjádření dožádaného člena vlády musí obsahovat souhlas nebo nesouhlas s hlavními argumenty. Návrh stanoviska vlády k nevládnímu návrhu zákona předkládá vládě předseda LRV, včetně své předkládací zprávy. Vláda zaujme zpravidla souhlasné, nesouhlasné nebo neutrální stanovisko (včetně připomínek).

Po vyjádření vlády k návrhu zákona, nebo nevyjádří-li se vláda k takovému návrhu do 30 dnů od doručení žádosti, doporučí do 15 dnů organizační výbor předsedovi Sněmovny zařadit předložený návrh zákona do návrhu pořadu schůze Sněmovny. Současně navrhne, který výbor má být garanční, popřípadě kterému dalšímu výboru nebo výborům má být návrh přikázán, a určí zpravodaje pro prvé čtení.

Po schválení návrhu Sněmovnou postupuje návrh zákona do Senátu.
Jednání o návrhu zákona v senátním garančním výboru se účastní jeho navrhovatel. K jednání ve výboru, který není garanční, může být přizván navrhovatel, popřípadě odborný zástupce navrhovatele, a to zejména v případech, kdy obsah návrhu zákona vyžaduje podrobnější zdůvodnění. Navrhovatel, popřípadě jeho odborný zástupce návrh zákona odůvodní a má právo vyjadřovat stanoviska k předkládaným návrhům, které se týkají projednávaného návrhu zákona.
Jednání pléna Senátu o návrhu zákona se účastní jeho navrhovatel, který návrh zákona odůvodní a má právo účastnit se dalšího jednání Senátu a vyjadřovat stanoviska k předkládaným návrhům, které se týkají projednávaného návrhu zákona.

Nahoru

7. Meziresortní připomínkové řízení – připomínková místa, lhůty, zásadní a doporučující připomínky, vypořádání připomínek, výjimky

Meziresortní připomínkové řízení
je formalizovaný proces projednávání legislativních (případně i nelegislativních, pokud je bude projednávat vláda) materiálů, zpracovaných členy vlády nebo jinými ústředními správními úřady. Materiály se projednávají (připomínkují) s ostatními členy vlády (vždy) a s dalšími celostátními subjekty (pokud se jich týká), případně s dalšími osobami (podle uvážení předkladatele).
Význam meziresortního připomínkového řízení spočívá v možnosti zjistit a zahrnout všechny relevantní podněty a připomínky k dané problematice a k navrhovaným opatřením nebo způsobům jejího řešení. Tím se předchází budoucím problémům s výkladem, aplikací a realizací navrhovaných opatření. Zároveň se během připomínkového řízení většinou odstraní rozpory mezi představou navrhovatele a dalších členů vlády, takže schválení vládou je rychlejší.
K připomínkovým řízením se využívá elektronická knihovna eKLEP informačního systému ODok.
 
Připomínková místa
se člení na obligatorní (povinná) a nepovinná.
Obligatorní připomínková místa jsou:
- ministerstva a odbor kompatibility Úřadu vlády (těm se zasílá vždy všechno) a
- další místa, pokud se jich materiál týká:
   - ČNB, ÚZSVM, BIS, ÚZSI, GIBS, Kancelář finančního arbitra, AV ČR, ÚSTR, ombudsman, zmocněnec vlády pro lidská práva,
   - kraje, hlavní město Praha a sdružení obcí s celostátní působností,
   - Kancelář prezidenta republiky, Kancelář Poslanecké sněmovny, Kancelář Senátu, NKÚ,
   - ÚS, NS, NSS, Nejvyšší státní zastupitelství,
   - Družstevní asociace ČR, Hospodářská komora, Agrární komora, další profesní komory,
   - odborové organizace a organizace zaměstnavatelů a připomínková místa stanovená mezinárodními smlouvami.
Nepovinná místa jsou taková, jimž se materiál zašle, pokud to předkladatel považuje za účelné.
 
Lhůty
U implementačních předpisů se zákon musí předložit do připomínkového řízení nejpozději 11 měsíců před koncem lhůty pro implementaci; nařízení a vyhláška 4 měsíce před koncem lhůty pro implementaci.
Lhůta pro sdělení připomínek počíná běžet pracovním dnem, který bezprostředně následuje po dni, v němž byl materiál vložen do eKLEPu, a končí uplynutím posledního pracovního dne této lhůty.
Minimální lhůty pro připomínky jsou:
- u věcného záměru zákona 15 pracovních dnů,
- u návrhu zákona 20 pracovních dnů a u nařízení vlády 15 pracovních dnů (pokud vláda uloží vypracovat návrh zákona nebo nařízení z důvodu naléhavosti v termínu, který dodržení těchto lhůt neumožňuje, musí být dodržena lhůta aspoň 5 pracovních dnů) u nařízení vlády, kterým se zvyšují částky životního minima 10 pracovních dnů; zákon o státním rozpočtu má zvláštní režim,
- u vyhlášek 15 pracovních dnů; u vyhlášek cenové regulace a u vyhlášek o výši sazeb cestovních náhrad 5 pracovních dní; u vyhlášek jednoznačně vyplývajících ze zákona o důchodovém pojištění a zvyšujících přípatky k důchodu se připomínkové řízení nekoná.
 
Připomínky
musejí být formulovány jednoznačně a konkrétně, musejí být řádně odůvodněny a je-li požadováno nahradit určitý text jiným textem, musí být navržena nová formulace. K dosažení přehlednosti se připomínky člení na připomínky obecné a připomínky k jednotlivým částem materiálu.
Připomínky se dále člení na zásadní a doporučující (tj. ty, které nejsou zásadní).
Pokud připomínková místa považují některé své připomínky za podstatné, mohou je označit za zásadní (tuto možnost nemají Kancelář prezidenta, Kancelář PSP, Kancelář Senátu, NKÚ, soudy, státní zastupitelství, družstevní asociace ani profesní komory). Za zásadní nelze označit připomínku, která se týká legislativně technických požadavků.
Pokud předkladatel nehodlá zásadní připomínce vyhovět, stává se předmětem rozporu. Nepodaří-li se rozpor odstranit ani na úrovni náměstků, řeší ho spolu členové vlády (resp. člen vlády se šéfem jiného připomínkového místa, které může uplatnit zásadní připomínky). Nepodaří-li se rozpor odstranit ani tímto způsobem, předloží se rozpor spolu s materiálem vládě (zpravidla s konkrétními variantami řešení rozporu).
Pokud předkladatel nevyhoví doporučujícím připomínkám, rozpor nenastává.
U vyhlášek mohou být uplatněny pouze doporučující připomínky.
Dojde-li během připomínkového řízení k podstatné změně materiálu, připomínkové řízení se opakuje.
 
Výjimky
Předseda LRV může na návrh člena vlády nebo vedoucího ústředního orgánu výjimečně pro jednotlivé případy změnit lhůty nebo omezit okruh připomínkových míst, popř. stanovit, že se připomínkové řízení neprovede. I v takovém případě je však vyžadováno stanovisko odboru kompatibility.
Předseda LRV může rovněž rozhodnout o tom, že se neprovede RIA.

Nahoru

 

8. Projednání v orgánech vlády – pracovní komise Legislativní rady vlády, Legislativní rada vlády; Legislativní pravidla vlády – forma, obsah, závaznost

Projednávání v legislativních orgánech vlády
 
Vláda může zřídit jako svůj poradní orgán Legislativní radu (LRV). Ta si zřizuje pracovní komise.
Veškeré materiály pro práci LRV projednávají s předkladateli návrhů zákonů pracovníci odboru vládní legislativy. Odbor kompatibility zajišťuje především práce spojené s legislativními závazky plynoucími z členství ČR v EU. Metodické řízení a podporu procesu hodnocení dopadů regulace (RIA) na úrovni ústředních správních úřadů zajišťuje oddělení pro koordinaci procesu hodnocení dopadů regulace (RIA).

Věcný záměr zákona, návrh zákona a návrh nařízení vlády
Po meziresortním připomínkovém řízení vloží předkladatel věcný záměr zákona, návrh zákona nebo návrh nařízení vlády do eKLEPu – od té chvíle běží 60 denní lhůta pro jeho projednání LRV. LRV může projednávání přerušit se závěrem, že předkladatel má záměr přepracovat.
Stanovisko LRV (popř. jejího předsedy) se vloží do eKLEPu.

Vyhláška
Návrh vyhlášky se vloží do eKLEPu, což se považuje za předložení pracovním komisím LRV. Pracovní komise vloží do eKLEPu své stanovisko k návrhu vyhlášky do 45 dnů. Zpracovává-li stanovisko i odbor kompatibility, vloží své stanovisko také do eKLEPu. Stanovisko zní a) doporučuje, b) doporučuje po zapracování uvedených změn nebo c) nedoporučuje se zdůvodněním. Pracovní komise může rovněž projednávání přerušit s tím, že předkladatel návrh vyhlášky přepracuje.
Pokud předkladatel se stanoviskem pracovní komise nebo odboru kompatibility nesouhlasí, předloží se věc LRV. Pokud předkladatel nesouhlasí ani se stanoviskem LRV, předloží se věc vládě.

Legislativní rada vlády

LRV je poradním orgánem vlády v oblasti její legislativní činnosti. LRV je zřízena podle kompetenčního zákona. Předkládané materiály posuzuje především z hlediska zásad obsažených v Legislativních pravidlech vlády. V jejím čele stojí člen vlády. LRV má zpravidla 30 členů (tito zejména externí odborníci vykonávají práci pro LRV pouze za symbolickou odměnu) a řídí se Jednacím řádem LRV.
LRV vykonává svoji působnost buď prostřednictvím svých zasedání nebo prostřednictvím svého předsedy nebo prostřednictvím svých pracovních komisí.
LRV zasedá obvykle jednou za 14 dní. LRV posuzuje předložené návrhy zejména z těchto hledisek:
- soulad s ústavním pořádkem a ostatními součástmi právního řádu ČR,
- soulad s mezinárodními smlouvami a s právem EU,
- nezbytnost, přehlednost, srozumitelnost, jednoznačnost,
- hodnocení dopadů regulace (RIA).
LRV zaujímá stanoviska k věcným záměrům, návrhům zákonů a návrhům nařízení vlády. U vyhlášek zaujímá stanoviska, pokud předkladatel nesouhlasí se stanoviskem pracovní komise nebo odboru kompatibility; zaujímá stanovisko i v jiných případech, pokud tak rozhodne vláda nebo předseda LRV, vyjadřuje se ke změnám Legislativních pravidel vlády, jmenuje a odvolává členy pracovních komisí a jejich předsedy.
Ve svém stanovisku LRV vládě doporučí a) schválit, b) schválit ve znění navržených úprav, c) neschválit a vrátit předkladateli buď k dopracování anebo s tím, že je zbytečný.

Pracovní komise LRV
Komise pro veřejné právo I - komise pro správní právo č. 1
Komise pro veřejné právo I - komise pro správní právo č. 2
Komise pro veřejné právo I - komise pro správní právo č. 3
Komise pro veřejné právo II - komise pro finanční právo
Komise pro veřejné právo III - komise pro pracovní právo a sociální věci
Komise pro veřejné právo IV - komise pro evropské právo
Komise pro soukromé právo
Komise pro trestní právo
Komise pro hodnocení dopadů regulace.

Komise projednávají legislativní návrhy, které jim předloží LRV, a návrhy vyhlášek.
Předseda LRV, popř. představený příslušného útvaru Úřadu vlády, určí, která z komisí návrh projedná.

Ve stavu legislativní nouze vypracovává stanovisko pouze předseda LRV. U nevládních návrhů zákonů vypracovává stanovisko rovněž pouze předseda LRV. V jiných případech jedná LRV v plénu.
Zasedání LRV svolává a vede její předseda. Předseda (popř. místopředseda) LRV ve spolupráci se sekretariátem LRV určí člena LRV (popř. člena pracovní komise) za zpravodaje ke konkrétnímu bodu programu. Zpravodaj přednese zpravodajskou zprávu. K její přípravě má k dispozici návrh stanoviska LRV, zápis z pracovní komise a stanovisko odboru kompatibility.
Jednání LRV se řídí jednacím řádem schváleným usnesením vlády (jednací řád se člení na: Zasedání LRV / Schůze pracovní komise / Závěrečné ustanovení).
Stanovisko LRV (popř. předsedy LRV) je pro vládu pouze doporučující.
Legislativní pravidla vlády
jsou usnesením vlády, které upravuje postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při tvorbě a projednání připravovaných právních předpisů a obsah a formu připravovaných právních předpisů. Aktuálně se jedná o usnesení vlády z roku 1998, ve znění pozdějších usnesení. Legislativní pravidla vlády zavazují členy vlády a vedoucí dalších ústředních správních úřadů, nezavazují však další předkladatele zákonů (poslance, senátory, ani kraje).
Vláda jako vrcholný orgán moci výkonné řídí činnost ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy a odpovídá za úroveň jí schvalovaných návrhů zákonů, návrhů zákonných opatření Senátu a nařízení vlády. Účelem legislativních pravidel vlády je sjednotit postup ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy při přípravě právních předpisů a přispět ke zvýšení úrovně tvorby právního řádu.

Nahoru

 9. Schvalování právních předpisů vládou - návrh právního předpisu (obsah, náležitosti, odůvodnění), formální náležitosti materiálu předloženého vládě, způsob jeho projednání, usnesení vlády

Schvalování právních předpisů vládou
Vládě se předkládají legislativní materiály, včetně legislativních návrhů, jejímiž předkladateli jsou poslanci, senát nebo kraje. Vláda schvaluje věcné záměry zákonů, návrhy zákonů a návrhy nařízení vlády. Rozhodnutí vlády mají formu usnesení. To zavazuje všechny ústřední správní úřady (ale nikoliv Parlament, ani územní samosprávné celky).

Formální náležitosti materiálu předloženého vládě
Materiál pro jednání schůze vlády vždy obsahuje:
- obálku,
- návrh usnesení vlády (to má část schvalovací, ukládací a případně další nebo jen některou z těchto částí; ukládací část musí označit úkolovaný orgán a stanovit termín - jinak je lhůta 30 dnů),
- předkládací zprávu a
- vlastní písemný podklad.
Rozlišuje se, zda se jedná o nelegislativní materiál nebo o materiál legislativní. Náležitosti nelegislativního materiálu upravuje Jednací řád vlády, zatímco náležitosti legislativního materiálu (tj. věcný záměr, návrh zákona, návrh nařízení a nevládní návrh zákona) jsou upraveny v Legislativních pravidlech vlády.

Legislativní materiál obsahuje:
- obálku / průvodní dopis,
- návrh usnesení vlády,
- předkládací zprávu,
- vlastní text návrhu,
- důvodovou zprávu (u nařízení vlády odůvodnění) - ta má obecnou a zvláštní část:
        o obecná část důvodové zprávy obsahuje zhodnocení současného stavu, odůvodnění principů, vysvětlení nezbytnosti, zhodnocení souladu s ústavním pořádkem, s evropským právem a s mezinárodními smlouvami, předpokládaný dopad na veřejné rozpočty a skupiny obyvatel, životní prostředí, ochranu soukromí, korupční rizika, bezpečnost státu a případně odůvodnění návrhu, proč má Sněmovna vyslovit souhlas již v prvém čtení,
        o zvláštní část důvodové zprávy se člení podle jednotlivých paragrafů nebo článků.
- závěrečnou zprávu z hodnocení RIA,
- platné znění s vyznačením navrhovaných změn,
- rozdilovou / srovnávací tabulku - ta obsahuje na jedné straně český předpis a na druhé straně odpovídající předpis EU,
- vypořádání připomínek,
- pracovní návrhy / teze prováděcích předpisů.

Způsob projednání
Činnost vlády organizuje předseda vlády, řídí její schůze. V době jeho nepřítomnosti ho zastupuje místopředseda nebo pověřený člen vlády. Vláda rozhoduje ve sboru na schůzi vlády. Schůze se konají zpravidla jednou za týden.
Program schůze vlády má části A, B a C:
- část A: nelegislativní materiály týkající se působení ČR v EU,
- část B: materiály s rozpravou (tj. vše, co se nezařadilo do části A ani části C),
- část C: materiály, které může vláda schválit bez rozpravy (tj. bez rozporů, bez úkolů, bez zásadního významu = pro informaci vlády).

Usnesení vlády
K přijetí usnesení je třeba nadpoloviční většiny všech členů vlády. O návrzích usnesení části C se hlasuje jedním hlasováním. Nemůže-li se člen vlády účastnit, může ho zastoupit náměstek, který přednese stanovisko, příp. další informace, ale nemůže hlasovat.
Usnesení vlády zavazuje všechny členy vlády, ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy a další subjekty, pokud tak stanoví zákon.
Schválený vládní návrh zákona nebo nařízení vlády do pěti pracovních dnů podepíše v pěti originálech předkládající člen vlády a pošle k podpisu předsedovi vlády (včetně případného návrhu prováděcího předpisu a platného znění s vyznačením změn).
Vládní návrh zákona pošle předkladatel v elektronické podobě předsedovi vlády a předsedovi Poslanecké sněmovny.
U nařízení vlády uvede předkladatel do dopisu i kontakt na zaměstnance odpovědného za autorskou korekturu. Po podpisu předsedy vlády pošle předkladatel nařízení vlády redakci Sbírky zákonů (včetně dvou výtisků).

Nahoru

10. Schvalování zákonů Parlamentem – rozdíl mezi ústavními zákony a zákony; specifika projednávání zákonů podle čl. 40 Ústavy; projednání návrhů zákonů v Poslanecké sněmovně, Senátu, účast prezidenta republiky v zákonodárném procesu

Projednávání návrhů zákonů Parlamentem
Zákonodárná moc náleží Parlamentu, který má dvě komory: Poslaneckou sněmovnu a Senát. Komory si zřizují výbory a komise.
Schválení obou komor (tj. nepřehlasovatelnost Senátu) je třeba u volebního zákona, stykového zákona a jednacího řádu Senátu (= čl. 40 Ústavy). A samozřejmě u ústavního zákona.
Zákon o státním rozpočtu schvaluje pouze Poslanecká sněmovna (ne Senát).
Vláda má právo vyjádřit se ke všem návrhům zákonů.
Návrh zákona, který Poslanecká sněmovna schválila, postoupí bez zbytečného odkladu Senátu. Senát návrh projedná do třiceti dnů, přičemž návrh a) schválí, b) zamítne, c) vrátí Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy nebo d) vyjádří vůli nezabývat se jím. Jestliže se Senát nevyjádří do třiceti dnů, platí, že je přijat.
Jestliže Senát návrh zamítne, hlasuje o něm Poslanecká sněmovna znovu. Návrh je přijat, hlasuje-li pro něj nadpoloviční většina všech poslanců.
Jestliže Senát vrátí návrh se svými pozměňovacími návrhy, hlasuje Poslanecká sněmovna nejprve o znění navrženém Senátem. Pokud jej neschválí, hlasuje o znění původním, které je přijato, získá-li nadpoloviční většinu všech poslanců.
Jestliže Senát vyjádří vůli návrhem se nezabývat, zákon je přijat.

Projednávání zákonů Poslaneckou sněmovnou
Návrh zákona se podává předsedovi Poslanecké sněmovny. Ten jej postoupí organizačnímu výboru. Návrh zákona se rozešle všem poslancům.
Není-li navrhovatelem vláda, předseda Sněmovny ji požádá, aby se vyjádřila do třiceti dnů. Po vyjádření vlády doporučí organizační výbor předsedovi Sněmovny zařadit návrh do pořadu schůze Sněmovny. Současně navrhne, který výbor má být garanční (popř. i další výbory) a určí zpravodaje pro prvé čtení. Předseda Sněmovny přihlédne k návrhu organizačního výboru a zařadí návrh do návrhu pořadu nejbližší schůze Sněmovny.
Nejpozději 10 dnů před prvním čtením se návrh se stanoviskem vlády doručí všem poslancům a klubům.
Návrh se projednává ve trojím čtení.

Prvé čtení návrhu zákona a projednání ve výborech
V prvém čtení Sněmovna rozhodne, jak s návrhem naloží. Po vystoupení navrhovatele a zpravodaje se koná obecná rozprava.
Pokud navrhovatel požádal, aby Sněmovna vyjádřila s návrhem souhlas již v prvém čtení, rozhodne Sněmovna po skončení obecné rozpravy, zda bude pokračovat tak, aby mohla vyslovit souhlas již v prvém čtení. Pokud ano, zahájí podrobnou rozpravu, v níž však nelze podávat pozměňovací návrhy (lze pouze změnit datum účinnosti a opravy legislativně-technické apod.). Po závěrečném vystoupení navrhovatele a zpravodaje Sněmovna hlasuje o zákonu.
Pokud návrh není schválen v prvém čtení, Sněmovna zákon a) vrátí k dopracování, b) zamítne nebo c) přikáže garančnímu výboru (popř. dalším výborům).
Výbor(y) projedná návrh do 60 dnů. Tuto lhůtu může Sněmovna zkrátit o 30 nebo prodloužit o 20 dní.
Výbor doporučí Sněmovně návrh přijmout, zamítnout, nebo přesně formulované pozměňovací návrhy.

Druhé čtení návrhu zákona
Usnesení výboru(ů) se doručí poslancům nejpozději 24 hodin před druhým čtením.
Po navrhovateli vystoupí zpravodaj výboru(ů). Následuje obecná rozprava, na jejímž konci může Sněmovna vrátit návrh výboru k novému projednání. Pokud jej nevrátí, koná se podrobná rozprava, v níž mohou poslanci předkládat další pozměňovací návrhy.
Po druhém čtení návrh projedná garanční výbor a navrhne předsedovi Sněmovny své doporučující či nedoporučující stanovisko k jednotlivým pozměňovacím návrhům, a navrhne, v jakém pořadí se má ve třetím čtení hlasovat.

Třetí čtení návrhu zákona
Třetí čtení lze zahájit až po 14 dnech od doručení souhrnu pozměňovacích návrhů poslancům. V rozpravě lze navrhnout pouze změnu data účinnosti nebo opravu chyb, nebo podat návrh na opakování druhého čtení.
Po skončení rozpravy Sněmovna hlasuje o opakování druhého čtení, zamítnutí (bylo-li navrženo), poté o jednotlivých pozměňovacích návrzích a nakonec o přijetí zákona.

Projednávání návrhů zákonů Senátem
Po postoupení návrhu ze Sněmovny zašle předseda senátu neprodleně návrh organizačnímu výboru a všem senátorům a klubům. Organizační výbor do pěti dnů určí garanční výbor (popř. další výbory) a navrhne předsedovi zařazení návrhu na schůzi nejpozději pět dnů před koncem lhůty k projednání (30 dnů).
Jednání výboru se účastní navrhovatel nebo jeho odborný zástupce. Po jeho vystoupení mluví zpravodaj a pak se koná obecná rozprava a podrobná rozprava. V podrobné rozpravě je možné podat pozměňovací návrhy (i senátoři, kteří nejsou členy výboru). Pak výbor hlasuje o: a) nezabývat se návrhem, b) schválit ve sněmovním znění, c) zamítnout. Pokud usnesení neprojde, hlasuje se o jednotlivých pozměňovacích návrzích. Poté se výbor usnese, zda doporučuje vrátit návrh Sněmovně s pozměňovacími návrhy. Doporučení výboru se předloží plénu Senátu.
Mohou se konat i společná jednání více výborů.
Plénum Senátu hlasuje o vůli nezabývat se návrhem. Pokud neprojde, začne obecná rozprava, po níž se hlasuje o a) přijetí ve sněmovním znění, potom o b) zamítnutí návrhu. Neprojde-li, začíná podrobná rozprava, v níž se hlasuje o jednotlivých pozměňovacích návrzích.

Zvláštní projednávání návrhů zákonů
Stav legislativní nouze vyhlašuje předseda Sněmovny na návrh vlády. Sněmovna jej může zrušit. Na návrh vlády může předseda rozhodnout, že se návrh zákona projedná ve zkráceném jednání. Návrh předseda přikáže jednomu z výborů a stanoví lhůtu. Prvé čtení se nekoná. Sněmovna může upustit od obecné rozpravy ve druhém čtení a omezit dobu vystoupení poslanců na 5 minut. Třetí čtení se může konat hned po čtení druhém.
Obdobně se postupuje, je-li třeba přijmout zákon, jímž se naplňuje neodkladné rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN.
Obdobně se postupuje, požádá-li o zkrácené jednání vláda za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, přičemž Sněmovna se musí usnést do 72 hodin od podání návrhu.

Rozdíly mezi projednáváním ústavních zákonů a zákonů
Komory jsou usnášeníschopné za přítomnosti alespoň jedné třetiny všech členů. K přijetí obyčejného zákona je stačí prostá většina přítomných členů. K přijetí ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy je třeba třípětinová většina všech poslanců a třípětinová většina přítomných senátorů.

Účast prezidenta republiky v zákonodárném procesu
Prezident může do 15 dnů zákon vrátit Sněmovně (s výjimkou ústavních zákonů). Sněmovna může jeho veto přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců.
Přijaté zákony podepisuje předseda Sněmovny, prezident a předseda vlády.
 

Nahoru

11. Terminologie a odkazy v právních předpisech – definice pojmů, legislativní zkratka, použití slov „obdobně“, „přiměřeně“, varianty, číslovky; normativní a nenormativní odkaz, odkaz na technickou normu, poznámka pod čarou; citace v právních předpisech – druhy a používání

Obecné požadavky na obsah právního předpisu
Právní předpis obsahuje pouze ustanovení normativní povahy. (Nenormativní jsou poznámky pod čarou.)
Je třeba dbát, aby právní předpis byl koncipován přehledně a formulován jednoznačně, srozumitelně, jazykově a stylisticky bezvadně.

Terminologie v právním předpisu
Právní předpis musí být terminologicky jednotný. Při jeho tvorbě je nutno respektovat všeobecně uznaný význam slov. Cizích slov lze použít jen výjimečně, jsou-li součástí užívané právní terminologie, nebo užívá-li se jich běžně v jazyce upravovaného oboru a nelze je dost vhodně nahradit českým pojmem. Zkratky slov lze použít jen, je-li jejich používání zavedeno zvláštním právním předpisem, např. zkratky ČSN, Kč, nebo při označování cizí měny, např. EUR.
V textu právního předpisu se používá oznamovacího způsobu přítomného času, zpravidla jednotného čísla.

Definice pojmů
Je-li nutné uvést nový právní termín, je třeba jej v právním předpisu blíže vymezit, a to definicí tohoto právního termínu (neplést s „legislativní zkratkou“). Definice termínu používaného v celém předpisu se uvádí zpravidla na jeho začátku. U rozsáhlých předpisů, kde se termín používá jen pro ucelenou část předpisu, lze definici uvést na místě, kde je termín použit poprvé.
Jestliže není výslovně uvedeno, že jde o definici pouze pro účely tohoto předpisu a pakliže se definice stejného pojmu nevyskytuje jinde, je závazná pro celé pozitivní právo (na rozdíl od legislativní zkratky).

Legislativní zkratka
Legislativní zkratky lze použít pro slovní spojení, které se v právním předpisu vícekrát opakuje (neplést s „definicí pojmu“).
Legislativní zkratka se zavede za slovním spojením, které nahrazuje, a to na místě, kde je toto slovní spojení použito poprvé. Použije se tento text: „(dále jen …)“.
Legislativní zkratku nelze zavést v nadpisu ani v poznámce pod čarou.
Legislativní zkratka se použije pouze v dotčeném právním předpisu, případně v jeho prováděcích předpisech (na rozdíl od zákonné definice).

Použití slov „obdobně“ a „přiměřeně“
Slovo „obdobně“ vyjadřuje, že ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu. Např. „Pro … se použije obdobně § … odst. …“.
Slovo „přiměřeně“ vyjadřuje volnější vztah mezi ustanovením a vymezenými právními vztahy. Např. „Pro … se použije přiměřeně § … odst. …“.

Varianty
Alternativní výčet (varianty) se vyjadřují spojkami „nebo“ a „anebo“. Spojka „nebo“ se klade mezi poslední dvě možnosti (jsou-li varianty vyjádřeny v odstavcích nebo bodech, píše se před „nebo“ čárka; jinak se čárka nepíše).
Kumulativní výčet (všechny podmínky musejí být splněny současně) se vyjadřuje spojkou „a“ mezi posledními dvěma podmínkami. Čárka před spojkou „a“ se nepíše.
Jsou-li v určité fázi legislativního procesu překládána ustanovení ve variantách k rozhodnutí, označí se tak, že se nad variantní ustanovení vloží slovo „V A R I A N T A …“ napsané tučně proloženými velkými písmeny s římským číslem bez tečky.

Číslovky
Základní číslovky určité se píší zpravidla arabským číslem bez tečky („1“, „15“ atd.). Číslovky neurčité, řadové, druhové, násobné a zlomky se uvádějí slovně.
Částky měn se píší „1 000 Kč“, „1 000,50 Kč“, „1 000 EUR“, „1 000,50 EUR“ atd.

Normativní a nenormativní odkaz
Normativní odkaz se používá, mají-li se na právní vztahy použít právní normy obsažené jinde nebo má-li se použití těchto norem vyloučit. Odkazovat se může na jiné ustanovení téhož právního předpisu (např. „odstavec 3“ v rámci téhož paragrafu nebo „§ 3 odst. 3“ nebo „v příloze č. 1 k tomuto zákonu je upraven …“) nebo na ustanovení jiného právního předpisu. Odkaz na jiný právní předpis musí být výslovný v podobě jeho zkráceného nebo zobecněného názvu (např. „správní řád“, „právní předpisy upravující účetnictví“). Odkaz lze doplnit poznámkou pod čarou, v níž se uvede úplná citace.
Nenormativní odkaz se používá výjimečně, např. je-li to odůvodněno potřebou komplexnosti obsahu právní úpravy (např. „jiný právní předpis“).

Odkaz na technickou normu
Právní předpis se při stanovení technických požadavků může odkázat na technické normy, které jsou jinak nezávazné.
Preferuje se odkaz indikativní, tzn. že stanovené technické požadavky lze splnit i jiným způsobem, než přesnou shodou s určenou technickou normou, tedy jiným technickým řešením garantujícím stejnou nebo vyšší úroveň ochrany oprávněných zájmů.
Použije-li se výlučný odkaz na technickou normu (není-li možné použít odkaz indikativní), stane se technická norma nebo její část závaznou a její používání se stane povinné. Zároveň se stanoví způsob, jakým bude technická norma zpřístupněna veřejnosti. Výlučný odkaz je třeba odůvodnit v důvodové zprávě.

Poznámka pod čarou
Poznámka pod čarou nemá normativní povahu.
Poznámka obsahuje citaci právního předpisu, na který se v právním předpisu odkazuje, popř. jeho konkrétního ustanovení.
Poznámky se označují arabskými číslicemi v souvislém pořadí, s kulatou závorkou.
Je-li nutno při novele zapracovat novou poznámku, označí se číslem, které bezprostředně navazuje na číslo, které je u dosavadních poznámek nejvyšší. Poznámku pod čarou nelze použít v ústavním zákoně.

Citace v právních předpisech
Citace může být a) úplná („zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech“), b) zkrácená („zákon č. 3/2002 Sb.“) nebo c) slovní („zákon o církvích a náboženských společnostech“).
Úplná citace se použije v úvodní větě novely, v úvodní větě prováděcího předpisu nebo při první citaci. Zkrácená citace se použije při druhé a dalších citacích. Slovní citaci lze použít pouze tehdy, byla-li již použita úplná citace (u zákoníků není úplná citace nutná).
Novelizované předpisy se citují např. takto: „zákon (nařízení vlády, vyhláška) č. 3/2002 Sb., ve znění zákona č. X/20XX Sb. a nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. XX/20XX Sb.“ Byl-li citovaný předpis novelizován vícekrát, cituje se „zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů“. (Pokud se cituje pouze ustanovení, které nebylo novelou dotčeno, odkaz na novely „ve znění …“ se neuvádí.)
Citaci zahraničních právních předpisů nelze použít, s výjimkou citace předpisů uveřejněných v Úředním věstníku EU nebo ve Sbírce mezinárodních smluv.
Citace konkrétního ustanovení: „§ 8 až 10“, „V čl. 2 odst. 5 písm. a) bodě 4“, „podle odstavce 3 věty druhé“.

Nahoru

12. Členění právních předpisů, nadpisy v právních předpisech; úvodní a závěrečná ustanovení právního předpisu, přechodná a zrušovací ustanovení právního předpisu, zmocňovací ustanovení; novela právního předpisu – přímá a nepřímá

Členění textu právních předpisů
Text rozsáhlejšího právního předpisu se člení, aby byl přehlednější a srozumitelný. Kromě dlouhých textů je třeba také od sebe oddělit ty části předpisu, které upravují věci odlišné.
Předpis je možné členit takto:


Právní předpis se dále člení na paragrafy (§ 1), odstavce ((1)), pododstavce (a)) a body (1.):

(1) …
(2) …
    a) …
    b) …
        1. …
        2. …
Odstavce se mohou vynechat, takže paragraf lze členit rovnou na pododstavce:

a) …
b) …
    1. …
    2. …

Ústavní zákon má místo paragrafů články, jinak se člení stejně.
Novela se člení na články. Článek, v němž je novelizováno více ustanovení předpisu, se člení na body.
Novela, která novelizuje více předpisů, se musí členit na části – co část, to jeden novelizovaný přepis.
Na části se člení i předpis, který kromě novel upravuje i jiné věci:
ČÁST PRVNÍ obsahuje úpravu jiných věcí, než je novela, má paragrafy (ne články).
ČÁSTI další novelizují další právní předpisy.
ČÁST předposlední obsahuje zrušovací ustanovení.
ČÁST poslední obsahuje ustanovení o nabytí účinnosti.
Právní předpis má zpravidla tuto strukturu: úvodní ustanovení, definice, vlastní úprava, příp. správní trestání, zmocňovací ustanovení, ustanovení společná, přechodná a závěrečná, účinnost.
Je-li to vhodné k dosažení přehlednosti, může mít předpis přílohu. Grafická znázornění, kresby a mapy mohou být uvedeny pouze v příloze, vzorce a tabulky mohou být i součástí přímo textu předpisu. Příloha je součástí předpisu.

Nadpisy v právních předpisech
Nadpis (název) právního předpisu vypadá např. takto:

nebo
nebo
nebo
Název má stručně a výstižně vyjádřit hlavní obsah předpisu. Pokud se nelze vyhnout názvu delšímu, je vhodné připojit na konci názvu v závorce ještě zkrácený název, např. „Nařízení vlády, kterým se vydává celní sazebník a kterým se stanoví sazby dovozního cla pro zboží pocházející z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí a podmínky pro jejich uplatnění (celní sazebník)“.
Části, hlavy, díly, oddíly a pododdíly mají vždy nadpisy, které jsou uvedeny pod označením částí, hlav, dílů, oddílů a pododdílů.
Paragrafy mohou (nemusí) mít nadpisy, a to buď pod označením paragrafu (nadpis pro jeden paragraf) nebo nad označením paragrafu (nadpis pro skupinu paragrafů).
Články obsahující přechodná ustanovení a článek o účinnosti musí mít vždy nadpisy. Příloha musí mít vždy nadpis.
Předpis, který obsahuje jak samostatný návrh nového právního předpisu, tak i novely: část první má nadpis vystihující nově upravovanou oblast (např. u zákona o evropské společnosti bude nadpis první části znít „Evropská společnost“). Nadpisy částí dalších označují novelizované předpisy (např. „Změna zákona č. 12/2030 Sb., o ochraně krtků, ve znění pozdějších předpisů“).

Úvodní ustanovení právního předpisu
Úvodní věta zní: „Parlament se usnesl na tomto (ústavním) zákoně České republiky“, „Senát se usnesl na tomto zákonném opatření Senátu“, „Vláda nařizuje podle § … zákona č. …/…. Sb., o …“, „Vláda nařizuje k provedení zákona č. …/…. Sb., o …“, „Ministerstvo … stanoví podle § … zákona č. …/…. Sb., o …“.
V úvodním ustanovení lze vymezit rozsah právní úpravy, její hlavní předmět nebo vymezit právní termíny.
Je-li předpisem promítnuta směrnice EU, úvodní ustanovení zní: „Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie [odkaz na poznámku pod čarou] a upravuje …“.
Je-li předpisem přizpůsobován právní řád přímo použitelnému předpisu EU, úvodní ustanovení zní: „Tento zákon upravuje v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropské unie [odkaz na poznámku pod čarou]“.
Úvodní věta novelizačního ustanovení zní např.: „Zákon č. …/…. Sb., o …, se mění takto:“, „V zákoně č. …/…. Sb., o …, ve znění zákona č. …/…. Sb., se § 25 zrušuje.“, „V § 25 zákona č. …/…. Sb., o …, se na konci odst. 5 tečka nahrazuje čárkou a doplňuje se písmeno e), které včetně poznámek pod čarou zní: …“.

Závěrečná ustanovení právního předpisu, zmocňovací, přechodná a zrušovací ustanovení
V závěru předpisu se zpravidla uvádí: úprava působnosti orgánů veřejné správy, deliktů (v případě veřejnoprávních norem), zmocňovací ustanovení a společná a závěrečná ustanovení.
Podrobnosti, technické věci apod. se neuvádějí přímo v zákoně, ale uvedou se v nařízení nebo vyhlášce. Pro vydání vyhlášky musí být orgán zmocněn ustanovením zákona. V tomto zmocnění se musí označit, který orgán (ministerstvo nebo jiný správní úřad) vyhlášku vydá a vymezí se konkrétní věci, které mají být vyhláškou upraveny. Zmocnění se uvádí v závěrečných ustanoveních zákona. Např.: „Ministerstvo kultury stanoví vyhláškou …“, „Ministerstvo kultury může vyhláškou stanovit …, jestliže …“. Obdobně např.: „Vláda stanoví nařízením …“ atd.
Přechodné ustanovení stanoví např. že na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového předpisu se vztahují dosavadní právní předpisy, jakým způsobem a do kdy mají být právní poměry uvedeny do souladu s novelou, jak se ukončí řízení zahájené před novelou, do kdy mají být ustaveny nové orgány atd. Odkazují-li přechodná ustanovení na novelizované části, musí být zřejmé, zda odkazují na znění účinné přede dnem nabytí účinnosti novely nebo po něm.
Zrušovací (derogační) ustanovení obsahuje všechny předpisy nebo jejich části, které se zrušují. Např.: „Zákon …/…. Sb., o … se zrušuje.“ „Část zákona č. …/…. Sb., kterým se mění zákon č. …/…. Sb., o …, se včetně nadpisů a poznámek pod čarou zrušuje.“
V ustanovení o účinnosti se uvede datum, kterým má předpis nabýt účinnosti. Zpravidla nejdříve 15 den po vyhlášení. Např.: „Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2026, s výjimkou ustanovení § … odst. …, který nabývá účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení.“ Při návrhu účinnosti je třeba počítat s dobou pro projednání ve vládě, parlamentu, podpis prezidenta.
Je-li právní předpis technickým předpisem a jako takový byl oznámen Komisi podle směrnice 2015/1535, uvede se to v závěrečném ustanovení.

Novela právního předpisu – přímá a nepřímá
Nepřímá novela je faktická novelizace předpisu A, která je však provedena jiným předpisem než novelou předpisu A. Nepřímá novela je nepřípustná. (O nepřímou novelu se nejedná, pokud jde o speciální právní úpravu.)
Předpis se novelizuje předpisem stejné právní síly (nařízením nelze zrušit zákon). Vyžaduje-li nový zákon, aby byly novelizovány jiné předpisy, lze novelizovat pouze věci, které bezprostředně souvisejí s tímto zákonem (zákaz „přílepků“). Novely se řadí v pořadí, jak byly novelizované předpisy vyhlášeny ve Sbírce.
Je-li rušen nebo vkládán odstavec, pododstavec nebo bod a tato změna si vyžaduje přečíslování následujících odstavců (pododstavců, bodů), vyjádří se to v závěru bodu novely.
Obdobně to platí, je-li vkládána nová část, hlava, díl nebo pododdíl; pokud se však část (hlava, oddíl, pododdíl) zrušuje, následující části (hlavy, oddíly, pododdíly) se nepřečíslovávají.
Vkládá-li se nový §, nepřečíslovává se, ale nový § se označí písmenkem např. § 18a.

Nahoru

13. Mimořádné stavy podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky a jeho provedení v právním řádu

Mimořádné stavy podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR
Je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy ČR nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně, může se vyhlásit podle intenzity, územního rozsahu a charakteru situace nouzový stav, stav ohrožení státu nebo válečný stav.
Nouzový stav a stav ohrožení státu se vyhlašuje pro omezené nebo pro celé území státu, válečný stav se vyhlašuje pro celé území státu.

Nouzový stav
Vláda může vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost.
Nouzový stav nemůže být vyhlášen z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů.
Je-li nebezpečí z prodlení, může vyhlásit nouzový stav předseda vlády. Jeho rozhodnutí vláda do 24 hodin od vyhlášení schválí nebo zruší.
Vláda o vyhlášení nouzového stavu neprodleně informuje Poslaneckou sněmovnu, která může vyhlášení zrušit.
Nouzový stav se může vyhlásit nejdéle na dobu 30 dnů. Uvedená doba se může prodloužit jen po předchozím souhlasu Poslanecké sněmovny.
Nouzový stav se může vyhlásit pro omezené nebo celé území státu. Vláda musí s vyhlášením vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které nové povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají.
Nouzový stav končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, pokud vláda nebo Poslanecká sněmovna nerozhodnou o jeho zrušení před uplynutím této doby.

Stav ohrožení státu
Parlament může na návrh vlády vyhlásit stav ohrožení státu může, je-li bezprostředně ohrožena svrchovanost státu nebo územní celistvost státu anebo jeho demokratické základy.
K přijetí usnesení je třeba nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů.
Vyhlašuje se pro omezené nebo pro celé území státu.

Válečný stav
Vyhlášení válečného stavu upravuje přímo Ústava.
Parlament rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení.
K přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů.
Válečný stav se vyhlašuje pro celé území státu.

Důsledky vyhlášení mimořádného stavu
Po dobu stavu ohrožení státu nebo válečného stavu může vláda požadovat, aby Parlament projednal vládní návrh zákona ve zkráceném jednání. (Neplést se stavem legislativní nouze: ten vyhlašuje předseda Sněmovny na návrh vlády za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnost státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody – při něm se vládní návrhy také mohou projednávat ve zkráceném jednání.) O takovém návrhu se Poslanecká sněmovna usnese do 72 hodin od jeho podání a Senát do 24 hodin od jeho postoupení Sněmovnou. Jestliže se Senát v této lhůtě nevyjádří, platí, že byl přijat. Ve Sněmovně se nekoná prvé čtení, přičemž třetí čtení může následovat bezprostředně po čtení druhém. V Senátu se nekoná projednávání ve výborech. Prezident republiky nemá právo zákon vetovat.
Jestliže po dobu mimořádného stavu podmínky neumožní konat volby v řádných lhůtách, lze zákonem lhůty prodloužit, nejdéle však o šest měsíců.
Rozhodnutí o mimořádném stavu se zveřejňuje v hromadných sdělovacích prostředcích a vyhlašuje se stejně jako zákon.

Bezpečnostní rada státu
Bezpečnostní radu státu tvoří předseda vlády a další členové vlády podle rozhodnutí vlády.
BRS připravuje vládě návrhy opatření k zajištění bezpečnosti ČR.
Prezident má právo účastnit se schůzí BRS, vyžadovat od ní a od jejích členů zprávy a projednávat s ní nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

Provedení ústavního zákona o bezpečnosti ČR v právním řádu – krizový zákon
Krizový zákon provádí nouzový stav a stav ohrožení státu (krizové stavy). Neřeší válečný stav ani obranu ČR (obrana ČR má svůj zvláštní zákon). Nad rámec ústavního zákona o bezpečnosti ČR zavádí „stav nebezpečí“.
Za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na dobu nezbytně nutnou a v nezbytně nutném rozsahu omezit:
- právo na nedotknutelnost osoby a obydlí při nezbytné evakuaci,
- vlastnické a užívací právo k majetku (s poskytnutím přiměřené náhrady),
- svobodu pobytu a pohybu a právo pokojně se shromažďovat v ohrožených územích,
- právo provozovat podnikání a právo na stávku, pokud by narušovaly krizová opatření.
Vláda může na nezbytně nutnou dobu a v nezbytném rozsahu nařídit:
- evakuaci a zákaz vstupu na ohrožené území,
- pracovní povinnost nebo povinnost poskytnout věcné prostředky,
- provádění nebo odstraňování staveb, terénních úprav, porostů.
Vláda je dále oprávněna:
- nařídit povinné hlášení přechodné změny pobytu evakuovaných osob,
- přijmout opatření k ochraně státních hranic, pobytu cizinců a v oblasti chemických a jaderných zařízení,
- nařídit přemístění vězňů do jiné věznice,
- nařídit nasazení vojáků a hasičů,
- nařídit péči o děti, pokud to nemohou udělat rodiče,
- nařídit přednostní zásobování dětských, zdravotní a sociálních zařízení, ozbrojených a záchranných sil a prvků kritické infrastruktury,
- zajistit náhradní způsob výplaty sociálních dávek.
Vláda je oprávněna zakázat mezinárodní platební styk (nabývání valut, platby do zahraničí, zahraniční úvěry apod.).
V době stavu ohrožení státu může vláda navíc omezit vstup cizincům na území ČR a nařídit zvýšenou kontrolu jaderných materiálů, chemických látek, biologických agens a geneticky modifikovaných organismů.
Výše uvedená rozhodnutí se zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon.

Stav nebezpečí
Stav nebezpečí se může vyhlásit, jsou-li ohroženy životy, zdraví, majetek, životní prostředí, pokud nedosahuje intenzita ohrožení značného rozsahu (pak by se vyhlásil nouzový stav) a ohrožení není možné odvrátit běžnou činností. Stav nebezpečí vyhlašuje hejtman (v Praze primátor). Hejtman informuje vládu, ministerstvo vnitra a sousední, popř. i další kraje. Stav nebezpečí může hejtman vyhlásit na dobu nejvýše 30 dnů. Tuto dobu může hejtman prodloužit jen se souhlasem vlády. Stav nebezpečí se vyhlašuje pro území kraje nebo jeho část. Rozhodnutí o stavu nebezpečí se vyhlašuje ve Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů, dále na úředních deskách kraje a dotčených obcí, v hromadných informačních prostředcích a místním rozhlasem. Stav nebezpečí končí uplynutím lhůty nebo předčasným ukončením hejtmanem nebo vládou.
S vyhlašováním nouzových stavů jsme se mohli seznámit zejména během pandemie Covid-19. Vzhledem k tomu, že vláda neměla podporu pro prodloužení nouzového stavu v Poslanecké sněmovně, byl schválen tzv. pandemický zákon, kterým byl vyhlášen "stav pandemické pohotovosti". Zákon je věcně účinný do února 2022. Ve hře bylo také vyhlášení stavu nebezpečí hejtmany ve všech krajích.

Příklady mimořádných nebo krizových stavů:
Nouzový stav byl vyhlášen např. při povodních v srpnu 2002, několikrát během kovidové pandemie v letech 2020 a 2021 a naposledy na jaře 2022 kvůli migrační vlně Ukrajinců.
Stav nebezpečí byl vyhlášen např. jihomoravským hejtmanem v obcích zasažených v roce 2021 tornádem; v roce 2017 vyhlásil nouzový stav hejtman Zlínského kraje kvůli africkému moru prasat; v roce 2014 byl vyhlášen stav nebezpečí v některých obcích na Břeclavsku kvůli sesuvům půdy; v létě 2009 v Ústeckém kraji kvůli povodňovým škodám atd.
Válečný stav byl naposledy vyhlášen exilovou vládou v roce 1941.

Nahoru

14. Základní znalost právní úpravy podmínek účastenství a vystupování státu a jeho organizačních složek v soudním řízení trestním a civilním

Účastenství a vystupování státu a jeho organizačních složek v civilním a trestním řízení
Účastníci mají rovné postavení a mají právo jednat ve své mateřštině.
Účastníkem řízení může být ten, kdo má právní osobnost, jinak ten, komu ji přiznává zákon. Přiznává-li právní předpis namísto státu někomu jinému způsobilost jednat před soudem ve věci týkající se majetku státu, jedná tato osoba jako účastník.
Za stát před soudem vystupuje
a) ÚZSVM ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,
b) v ostatních případech příslušná organizační složka.
Za ÚZSVM jedná jeho zaměstnanec pověřený jeho generálním ředitelem. Za organizační složku jedná její vedoucí nebo jím pověřený zaměstnanec.
Za obec a kraj jedná ten, kdo je podle zákona oprávněn je zastupovat navenek nebo pověřený zaměstnanec.
Nikdy nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy státu (obce, kraje). V téže věci může současně jednat jen jediná osoba.
Jestliže byla státu způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma nebo pokud se pachatel na úkor státu trestným činem obohatil, má stát v trestním řízení právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.

Zastupování Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) v řízení před soudem
Povinné zastupování státu (organizačních složek)
a) před tuzemskými soudy ve věci určení vlastnického práva státu (popř. vyklizení či vydání) u
- nemovitostí s cenou nad 25 mil. Kč,
- kulturních památek,
- sídel ústředních státních úřadů,
b) před tuzemskými soudy u peněžitého plnění převyšujícího 50 mil. Kč a v obchodních věcech 250 mil. Kč,
c) před zahraničními soudy u peněžitého plnění převyšujícího 50 mil. Kč a v obchodních věcech 100 mil. Kč,
d) před Ústavní soudem, týká-li se věc majetku.
ÚZSVM však nejedná u majetku Ministerstva obrany, BIS, vylučuje-li to právní předpis, přiznává-li zvláštní právní předpis příslušnému orgánu způsobilost být účastníkem takového řízení, u zahraničních investic a u výkonu rozhodnutí.

Jednání ÚZSVM na základě dohody
ÚZSVM se může dohodnout s jinou organizační složkou státu, že bude namísto ní jednat ve věci týkající se jejího majetku. V takovém případě se pořídí zápis s určením věci a důvodu řízení. V zápise nelze dohodnout podmínky, které by ÚZSVM omezovaly ve způsobu jednání.
Taková dohoda je možná i tehdy, pokud řízení již probíhá.
Dohodu nelze použít
- vylučuje-li to mezinárodní smlouva,
- s orgánem, kterému zvláštní právní předpis přiznává způsobilost být účastníkem v takovém řízení,
- v případech, kdy jedná ÚZSVM povinně (viz výše),
- jestliže se ÚZSVM v tomto řízení přímo účastní,
- je-li již pro organizační složku zajištěno zastupování na základě plné moci,
- vystupuje-li ÚZSVM jako příslušná organizační složka,
- jestliže se ÚZSVM pro totéž řízení takto dohodl s jinou organizační složkou.

Vedlejší účastenství ÚZSVM
ÚZSVM může vystupovat za stát jako vedlejšího účastníka v občanském soudním řízení v jakékoli věci týkající se majetku, se kterým je příslušná hospodařit státní organizace, má-li stát zájem na výsledku takového řízení.
To nelze, pokud
- ÚZSVM již v řízení jedná za stát povinně nebo na základě dohody s jinou organizační složkou (viz výše),
- je ÚZSVM přímým účastníkem řízení,
- vystupuje-li ÚZSVM za stát jako příslušná organizační složka.

Přímá účast ÚZSVM v řízení
ÚZSVM je způsobilý být sám účastníkem občanského soudního řízení, pokud v případech doloženého majetkového zájmu státu podává návrhy na zahájení řízení před tuzemskými soudy ohledně neplatnosti převodu věci nebo cenných papírů, jejichž účastníkem není stát ani státní organizace, anebo do takového řízení vstupuje.
Tak se nepostupuje, pokud
- ÚZSVM již v řízení jedná za stát povinně nebo na základě dohody s jinou organizační složkou nebo jako vedlejší účastník u řízení ve věci majetku státní organizace (viz výše),
- ÚZSVM vystupuje v řízení jako příslušná organizační složka státu,
- jestliže návrh na zahájení řízení již podalo státní zastupitelství.

Vystupování ÚZSVM za stát před soudem obecně
Vystupuje-li za stát před soudem ÚZSVM, jedná před soudem jménem státu zaměstnanec zařazený v ÚZSVM pověřený jeho generálním ředitelem. Nemůže však vystupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy státu. V téže věci může za stát jednat pouze jedna osoba.

Zastupování obcí ze strany ÚZSVM v řízeních před soudem
ÚZSVM může pomoci obci tím, že ji bude zastupovat před soudem v řízení, ve kterém je proti obci uplatněn nárok na určení vlastnického práva k nemovitosti, kterou obec nabyla od státu, nebo nárok na vyklizení takové nemovitosti. Takovou pomoc ÚZSVM poskytuje bezplatně.
Dohoda o právní pomoci musí být písemná a musí v ní být označen majetek, o který se jedná.
Pomoc obci nelze poskytnout:
- je-li žalobcem stát nebo státní organizace,
- je-li ÚZSVM již účastníkem řízení z jiného důvodu.
ÚZSVM může vystupovat také jako vedlejší účastník vedle obce, má-li stát zájem na výsledku řízení.

Organizační složka státu
Organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, soudy, státní zastupitelství, NKÚ, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády, Kancelář Veřejného ochránce práv, AV ČR, GA ČR a jiná zařízení, o kterých to stanoví právní předpis; obdobné postavení má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu.
Organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
Vystupuje-li před soudem organizační složka státu, jedná jménem státu její vedoucí nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Nemůže však vystupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy státu. V téže věci může za stát jednat pouze jedna osoba.
 

Nahoru

 

15. Soudní přezkum činnosti orgánů veřejné moci – základní principy řízení, typy řízení, opravné prostředky

Činnost orgánů veřejné moci (tj. veřejná správa)

Veřejná správa je správa veřejných záležitostí ve veřejném zájmu. Provádějí ji orgány veřejné moci, což jsou orgány či subjekty, které jsou oprávněny rozhodovat o právech a povinnostech fyzických a právnických osob.

V České republice se veřejná správa vykonává jakožto státní správa a samospráva. Státní správu vykonávají ministerstva, soudy, policie ČR a další ústřední správní úřady. Samosprávu vykonávají obecní a krajské úřady, obecní policie apod., dále též některé profesní komory. Orgány obcí a krajů vykonávají také „přenesenou“ působnost, když vykonávají státní správu.

Činnost orgánů veřejné moci (veřejnou správu) lze přezkoumat 

a) ve správním soudnictví – v řízení před správními soudy podle soudního řádu správního, nebo případně 

b) v občanském soudním řízení – podle části páté OSŘ. 

Pokud se napadené rozhodnutí týká veřejných subjektivních práv (ochrany ve věcech veřejného práva), rozhoduje správní soud, pokud se napadené rozhodnutí týká soukromého práva, rozhodují soudy obecné. Obecný soud tedy bude rozhodovat spor např. v těchto soukromoprávních věcech rozhodnutých správním orgánem: katastrální úřad zamítne návrh na vklad, pozemkový úřad zamítne restituční nárok oprávněné osoby, vyvlastňovací úřad rozhodne o vyvlastnění apod.

Správní soudnictví

Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob.

Ochrany ve správním soudnictví se lze domáhat jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků.

Příslušnost soudů ve správním soudnictví

a) krajské soudy – ve správním soudnictví rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. V některých věcech rozhoduje specializovaný samosoudce (důchodové pojištění, nemocenské pojištění, podpora v nezaměstnanosti, sociální péče apod.).

b) Nejvyšší správní soud – rozhoduje v senátech nebo rozšířených senátech. Senát se skládá z předsedy a šesti soudců, když rozhoduje ve věcech volebních, referenda, politických stran a kompetenčních žalob, v ostatních případech z předsedy a dvou soudců. Rozšířený senát se skládá z předsedy a osmi soudců, když rozhoduje ve věcech volebních atd., jinak z předsedy a šesti soudců. NSS je vrcholným orgánem správního soudnictví, zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech, dále sleduje a vyhodnocuje rozhodnutí správních soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů přijímá stanoviska. NSS rozhoduje o kasačních stížnostech, kompetenčních žalobách, ve věcech politických stran a hnutí.

NSS může vydat zásadní usnesení, pokud má opakovaně odlišný názor od právního názoru, o nějž se opírá rozhodnutí správního orgánu. V zájmu jednotného rozhodování soudů může NSS zaujmout stanovisko. NSS vydává Sbírku rozhodnutí NSS.

Další základní principy řízení ve správním soudnictví

K řízení jsou příslušné krajské soudy, NSS rozhoduje přímo kompetenční žaloby a také ve volebních věcech a ve věcech politických stran. Soudy rozhodují v jediném stupni, není odvolání ani jiný řádný opravný prostředek; přípustná je pouze kasační stížnost, příp. obnova řízení (svou povahou mimořádné opravné prostředky).

Místně příslušný je krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. Výjimky: ve věcech sociálních dávek je příslušný soud, v jehož obvodu navrhovatel bydlí; ve věcech dopravní, vodní a energetické infrastruktury je příslušný Krajský soud v Ostravě.

Řízení se zahajuje podáním žaloby nebo návrhu; soud rozhoduje rozsudkem.

Účastníci řízení ve správním soudnictví

Účastníky řízení je navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný).

Procesní způsobilost má i správní orgán. Za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn podle zvláštního zákona (jeho zájmy však nesmí být v rozporu se zájmy právnické osoby). Za správní orgán jedná jeho vedoucí nebo oprávněný zaměstnanec.

Osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech (ne)vydáním napadeného rozhodnutí a ty, které mohou být dotčeny navrhovaným rozsudkem soudu. Osoba zúčastněná na řízení může předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu a žádat, aby jí bylo uděleno slovo.

Účastník, který nemá procesní způsobilost (tj. nemá způsobilost vlastními úkony nabývat práv a povinností), musí být zastoupen zákonným zástupcem nebo advokátem, příp. odborovou organizací nebo organizací, která je založena pro ochranu před diskriminací, pro pomoc uprchlíkům a cizincům, pro ochranu práv subjektu údajů.

Základní zásady řízení ve správním soudnictví

Dispoziční zásada: soud nemůže zahájit řízení z vlastní vůle ani z úřední povinnosti, ale pouze na návrh procesní strany. Rozhodne-li se žalobce vzít žalobu zpět, soud musí řízení zastavit.

Vyšetřovací zásada: soud nese odpovědnost za shromáždění všech důkazů, aby byl zjištěn skutkový stav co nejúplněji a věc mohla být rozhodnuta spravedlivě.

Vyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení: ve správním soudnictví se lze domáhat ochrany práv pouze po vyčerpání řádných opravných prostředků.

Princip rovnosti zbraní: každé procesní straně musí být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana.

Princip veřejnosti: věci se projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání účastnit a jednání sledovat.

Princip ústnosti a přímosti: jako podklad rozhodnutí lze použít jen to, co bylo při jednání u soudu ústně předneseno; soud může činit skutková zjištění jen z těch důkazů, které sám provedl. (Výjimka: soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí.)

Typy řízení ve správním soudnictví

Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu vydanému v oblasti veřejné správy

Legitimován k podání žaloby je každý, kdo byl úkonem správního orgánu zkrácen na svých právech; ve veřejném zájmu jsou legitimovány také příslušné správní orgány, veřejný ochránce práv a ombudsman. Žalobu nelze podat: pokud nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky; jedná-li se o rozhodnutí v soukromoprávní věci; směřuje-li jen proti odůvodnění rozhodnutí. Žalobu lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí. Soud může žalobu zamítnout; zrušit napadené rozhodnutí; upustit od trestu nebo jej snížit.

Žaloba proti nečinnosti správního orgánu

Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal všechny procesní prostředky proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. Žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy marně uběhla lhůta pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, příp. kdy byl v napadeném řízení učiněn poslední úkon. Soud žalobu buď zamítne nebo rozsudkem uloží správnímu orgánu povinnost rozhodnutí nebo osvědčení vydat.

Žaloba proti nezákonnému zásahu (pokynu) správního orgánu

Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, může se žalobou domáhat ochrany. Žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o nezákonném zásahu dověděl, nejpozději však do dvou let od zásahu. Žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany domáhat jinými právními prostředky. Soud žalobu buď zamítne, nebo určí, že zásah byl nezákonný, případně zakáže správnímu orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval a přikáže, aby obnovil stav před zásahem.

Kompetenční žaloba

Soud rozhoduje kompetenční spory mezi správními úřady a orgány územní, zájmové nebo profesní samosprávy, případně mezi nimi navzájem. K řízení je příslušný Nejvyšší správní soud. Žalobu podává buď správní orgán nebo ten, o jehož právech či povinnostech má být v řízení rozhodnuto. Soud určí, který ze správních orgánů je kompetentní a případně zruší výroky vydané nekompetentním orgánem.

Návrhy ve věcech volebních a ve věcech místního a krajského referenda

Občan, politická strana a kandidát se může návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb, hlasování nebo volby. Soud rozhodne usnesením do dvaceti dnů. Pokud soud rozhodne o neplatnosti volby kandidáta, může současně vyhlásit, kdo byl řádně zvolen. V případě volby prezidenta soud rozhodne do patnácti dnů.

Osoba, která je dotčena chybou nebo nedostatkem v seznamu voličů, může se na soud obrátit s návrhem na provedení opravy nebo doplnění seznamu. Soud rozhodne do tří dnů.

Pokud kandidátka nebyla registrována úřadem, může se ten, kdo kandidátku navrhl, nebo kandidát domáhat rozhodnutí soudu. Obdobně, pokud úřad některého kandidáta z kandidátky vyškrtl. Obdobně se lze domáhat zrušení registrace kandidátky. Soud rozhodne do patnácti dnů.

Zastupitel nebo politická strana se může domáhat zrušení rozhodnutí o zániku svého mandátu. Soud rozhodne do dvaceti dnů.

Návrhem se lze domáhat určení, že návrh obecního nebo krajského referenda má nedostatky, jeho vyhlášení nebo jeho neplatnosti. Soud rozhodne do třiceti dnů.

Řízení ve věcech politických stran a politických hnutí (rozpuštění, pozastavení činnosti, nedostatky v registraci)

U Nejvyššího správního soudu se lze domáhat určení, že návrh na registraci politické strany (hnutí) má nedostatky, dále rozpuštění, pozastavení nebo znovuobnovení činnosti politické strany (hnutí).

Řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části

Návrh může podat ten, kdo byl opatřením zkrácen na svých právech, a to do jednoho roku od účinnosti opatření. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů považuje navrhovatel opatření nebo jeho část za nezákonné. Soud návrh zamítne nebo opatření či jeho část zruší, a to do devadesáti dnů.

Řízení o zrušení služebního předpisu

Návrh může podat náměstek ministra vnitra pro státní službu do 30 dnů ode dne marného uplynutí lhůty pro zjednání nápravy. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů považuje náměstek opatření nebo jeho část za nezákonné. Příslušný je Městský soud v Praze. Soud návrh zamítne nebo předpis či jeho část zruší.

Opravné prostředky ve správním soudnictví

Kasační stížnost

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Kasační stížnost musí kromě obecných náležitostí označit rozhodnutí, proti kterému směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá a kdy mu bylo doručeno. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu do dvou týdnů od doručení rozhodnutí. Kasační stížnost lze podat pouze z těchto důvodů: nezákonnost (nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), vady nebo zmatečnost řízení, nepřezkoumatelnost (např. nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů rozhodnutí) nebo nezákonnost odmítnutí žádosti či zastavení řízení.

Kasační stížnost nemá odkladný účinek, pokud jej Nejvyšší správní soud na návrh stěžovatele nepřizná.

Jestliže Nejvyšší správní soud rozsudkem kasační stížnost nezamítne, může rozhodnutí krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl, případně zároveň se zrušením může rozhodnout o zastavení řízení, odmítnutí návrhu nebo postoupení věci. Nejvyšší správní soud může zároveň se zrušením rozhodnutí krajského soudu rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu, opatření obecné povahy nebo o ochraně ve věcech referenda. Krajský soud je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.

Obnova řízení (návrh na obnovu řízení)

K obnově řízení je příslušný soud, který vydal původní rozhodnutí. Řízení ukončené pravomocným rozhodnutím se na návrh účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo důkazy nebo skutečnosti, které bez jeho viny nebyly v původním řízení uplatněny, jestliže výsledek může být pro něj příznivější. Obnova řízení je přípustná pouze v ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran (hnutí). Obnova má dvě stadia: řízení o povolení obnovy a nové řízení. Návrh na obnovu řízení lze podat ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dověděl o důvodu obnovy. Po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být návrh podán jen tehdy, jestliže byl zrušen trestní rozsudek, kterým byl soud při svém rozhodování vázán. Shledá-li soud důvody pro povolení obnovy řízení, usnesením ji povolí, jinak návrh usnesením zamítne. Byla-li obnova řízení pravomocně povolena, pokračuje soud v řízení o původním návrhu, provede nové důkazy a rozhodne znovu.

Nahoru

16. Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
Obecné podmínky odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci

Listina základních práv a svobod: „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“

Za škodu odpovídá

a) stát za škodu způsobenou při výkonu státní moci,

b) územní samosprávné celky za škodu způsobenou při výkonu samostatné působnosti.

Stát odpovídá i za škodu, kterou způsobily jiné osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena, i za škodu způsobenou územními celky při výkonu přenesené působnosti. Za výkon státní správy se považují i úkony notáře a soudního exekutora.

Územní samosprávné celky odpovídají za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci je absolutní (nelze se jí zprostit).

Druhy odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: nezákonné rozhodnutí, rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření a za nesprávný úřední postup.

Ve věcech náhrady škody jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady: Ministerstvo spravedlnosti v případě škody způsobené soudem v občanském nebo trestním řízení, notářem nebo soudním exekutorem, jinak ústřední úřad podle své odvětvové příslušnosti. Nelze-li určit úřad, jedná Ministerstvo financí. Česká národní banka a Nejvyšší kontrolní úřad jednají za sebe.

Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

Právo na náhradu škody mají účastníci řízení a ti, kteří měli být účastníci řízení.

Škodu lze uplatnit pouze tehdy, bylo-li nezákonné rozhodnutí zrušeno či změněno a pokud poškozený využil všech procesních prostředků pro svoji ochranu (nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné).

Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření

Právo na náhradu škody má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo trestní stíhání zastaveno, byl zproštěn obžaloby nebo věc byla postoupena jinému orgánu.

Právo na náhradu škody má ten, na němž byl vykonán trest, jestliže byl později zproštěn nebo bylo stíhání zastaveno (to neplatí v případě udělení milosti nebo amnestie). Právo má i ten, komu byl trest snížen.

Právo na náhradu škody má ten, na němž bylo vykonáno ochranné opatření a to bylo později jako nezákonné zrušeno.

Právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, trest nebo ochranné opatření zavinil sám, kdo byl zproštěn jen proto, že nebyl trestně odpovědný a ten, komu byla udělena milost či amnestie.

Soudní praxe dovodila, že stát odpovídá i v případě, kdy bylo zahájeno trestní stíhání a posléze bylo státním zástupcem zrušeno.

Odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem

Škoda může být způsobena jakýmkoliv postupem orgánu veřejné moci, pokud postupuje v rozporu s právními předpisy nebo se zásadami jejího výkonu. Jde rovněž o porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, popř. přiměřené (pokud zákon lhůtu nestanoví) lhůtě. Nesprávným úředním postupem není podle ÚS normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu moci výkonné, např. vlády. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Způsob projednávání nároku na náhradu škody podle ZOŠ

Nárok se uplatňuje u příslušného úřadu (viz výše). Byl-li nárok podán nepříslušnému úřadu, ten jej postoupí úřadu příslušnému. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány.

Pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy ohledně škody občanským zákoníkem.

Pokud do šesti měsíců od uplatnění nároku nebyl poškozený plně uspokojen, může se domáhat náhrady škody u soudu.

Nárok na náhradu škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění škody zrušení rozhodnutí, běží lhůta od oznámení tohoto zrušení. Nejpozději se nárok promlčí za deset let od doručení nezákonného rozhodnutí; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se o ní poškozený dověděl, nejpozději však za deset let.

Nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření se promlčí za dva roky ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí.

Promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Promlčecí doba neběží po dobu kárného nebo trestního řízení soudce nebo státního zástupce.

Způsob a rozsah náhrady škody

Rozsah náhrady škody (nároků, které poškozenému náleží): skutečná škoda, ušlý zisk, náklady řízení, které poškozený účelně vynaložil na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu a nemajetková újma.

Pro určení ušlého zisku stanoví způsob průměrného výdělku vláda nařízením. Na žádost poškozeného lze při výpočtu využít místo průměrného výdělku před poškozením průměrný výdělek před trestním stíháním. Náhrada ušlého zisku se poskytuje v prokázané výši; není-li to možné, pak za každý započatý den výkonu trestu náleží náhrada 170 Kč.

Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení. Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

Poskytuje se též přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Poskytne se v penězích, jestliže ji nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva není dostačující. Při stanovení výše se přihlédne k závažnosti újmy a k okolnostem.

Regresní úhrada

Právo požadovat regresní úhradu má stát a územní celek, pokud nahradil škodu nebo zadostiučinění. Právo má rovněž úředník, který regresní úhradu zaplatil, vůči těm, kdo se na nesprávném rozhodnutí či postupu podíleli.

Regresní úhradu může stát požadovat po úředních osobách a územních celcích (pokud se jednalo o přenesenou působnost).

Právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením povinnosti. Zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu. Byla-li škoda způsobena společným zaviněním více osob, jsou povinny zaplatit podle své účasti na způsobení škody. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že odpovídají společně a nerozdílně.

Regresní úhradu nelze požadovat, pokud se úředník řídil pokynem nadřízeného, ledaže by se uposlechnutím příkazu dopustil trestného činu. Regresní úhradu nelze dále požadovat, pokud úředník řídil nesprávným názorem příslušného orgánu, který zrušil původní zákonné rozhodnutí.

Je-li uplatněn nárok na regresní úhradu vůči osobě v pracovním nebo služebním poměru, řídí se její výše zákoníkem práce.

Soud může regresní úhradu přiměřeně snížit s přihlédnutím k tomu, jak ke škodě došlo a k majetkovým poměrům fyzické osoby. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.

Po soudci a státním zástupci lze požadovat regresní úhradu pouze v případě, že byla jeho vina zjištěna v kárném nebo trestním řízení.

Pokud územní celek v samostatné působnosti nahradil škodu nebo zadostiučinění, které bylo způsobeno tím, že se řídil nesprávným názorem příslušného orgánu (kraje nebo státu), může po tomto orgánu požadovat regresní úhradu. Stejně tak může územní celek požadovat regresní úhradu od osob, které se na nezákonném rozhodnutí nebo postupu podílely.

Nárok na regresní úhradu se promlčí za rok ode dne, kdy byla zaplacena škoda (resp. regresní úhrada).

Úprava podle zvláštních právních předpisů

Odpovědnost státu za škodu způsobenou u ozbrojených sil upravuje zákon o ozbrojených silách ČR. Odpovědnost bezpečnostního sboru za škodu upravuje zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Zvláštní úpravu mají dále BIS, státní kontrola, puncovnictví, výkon veřejné funkce apod.

Nahoru

17. Základní zásady činnosti správních orgánů, správní orgány, účastníci řízení
Základní zásady činnosti správních orgánů

Činnost správních orgánů vychází z Ústavy a Listiny základních práv a svobod.
"Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon." "Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny."
"Působnost zastupitelstev může být stanovena pouze zákonem."  "Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky." "Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li tak zákon."

Základní zásady činnosti správních orgánů je obsažena v první části správního řádu:
Zásada zákonnosti (legality) a zákazu zneužití pravomoci - správní orgán postupuje v souladu s předpisy, uplatňuje svou moc pouze k těm účelům, ke kterým mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.
Zásada proporcionality (přiměřenosti) - správní orgán šetří práva nabyté v dobré víře a oprávněné zájmy osob, do těchto práv může zasahovat jen v nezbytném rozsahu, nesmí zneužít správní uvážení.
Zásada ochrany veřejného zájmu - správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem.
Zásada předvídatelnosti (legitimního očekávání) - správní orgán dbá, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.
Zásada nestranného objektivního postupu - správní orgán dbá, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu.
Zásada materiální pravdy - správní orgán zjistí stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
Zásada veřejné správy jako služby - veřejná správa je službou veřejnosti, úředníci se chovají zdvořile a vycházejí občanům vstříc.
Zásada ochrany procesních práv - správní orgán poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, s předstihem je uvědomí o plánovaném úkonu, je-li to potřebné, a umožní jim uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy.
Zásada smírného řešení rozporů - pokud je to možné, pokusí se správní orgán o smírné odstranění rozporů.
Zásada rychlosti a hospodárnosti postupů (procesní ekonomie) - správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů a tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, dotčené osoby co nejméně zatěžuje. podklady opatřuje primárně z úřední evidence, od dotčené osoby vyžaduje podklady jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis.
Zásada procesní rovnosti a nestrannosti postupů správních orgánů - dotčené osoby mají rovné postavení, správní orgán postupuje vůči nim nestranně a vyžaduje plnění procesních povinnosti stejnou měrou všem; pokud by procesní rovnost mohla být ohrožena, správní orgán učiní potřebná opatření.
Zásada souladného postupu - správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s touž věcí.
Zásada spolupráce správních orgánů - správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy.

Správní orgány
Správní orgány jsou vykonavatelé veřejné správy. Pouze správní orgány, o nichž to stanoví zákon, jsou oprávněny provádět správní řízení a vydávat správní rozhodnutí.
Správní orgány jsou orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků a jiné orgány či osoby, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy.

Orgány moci výkonné
- prezident republiky.
- vláda,
- ministerstva,
- další ústřední orgány státní správy, v jejichž čele není člen vlády (ministr),
- orgány státní správy podřízené ministerstvům,
- územní odborné orgány státní správy a veřejné bezpečnostní sbory (Policie ČR, Hasičský záchranný sbor ČR, Celní správa ČR, Vězeňská služba ČR, BIS, ÚZSI, GIBS).

Orgány územních samosprávných celků
- obecní úřad, krajský úřad - při výkonu samostatné i přenesené působnosti.

Jiné orgány
- pokud vykonávají působnost v oblasti veeřejné správy, tzv. nezávislé správní orgány a orgány profesních komor.

Právnické a fyzické osoby
- vykonávající veřejnou správu.


Účastníci správního řízení
= druhá strana procesně právních vztahů ve správním řízení ve vztahu ke správním orgánům jako vykonavatelům veřejné správy.

Kdo je účastníkem správního řízení
- v řízení zahájeném na žádost: žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu,
- v řízení zahájeném z moci úřední: dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.
Účastníky řízení jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.
Účastníky řízení jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon.
Zbytkové pravidlo: za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak.

Nahoru

18. Vedení správního řízení - řízení v prvním stupni, odvolací řízení, rozklad, mimořádné opravné prostředky

Definice spráního řízení
= postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, tzn. postup správního orgánu směřující k vydání konstitutivního nebo deklaratorního rozhodnutí.

Rozdíly mezi rozhodnutím, jiným úkonem a opatřením obecné povahy

Rozhodnutí má tři základní znaky:
- v konkrétní věci,
- vůči konkrétní osobě nebo osobám (účastníci řízení),
- jednostranná závaznost (konstitutivní nebo deklaratorní).
Materiální pojetí - nezáleží na tom, zda je rozhodnutí označeno jako rozhodnutí, ale na jeho právních účincích.

Jiný úkon správního orgánu (který není rozhodnutím) je upraven v části čtvrté správního řádu:
- v konkrétní věci,
- vůči konkrétní osobě nebo osobám,
- ale NEZAKLÁDÁ práva ani povinnosti.
Např. závazné stanovisko, předběžná informace.

Opatření obecné povahy:
- v konkrétní věci,
- určené konkrétně NEURČENÝM OSOBÁM (řízení o vydání opatření obecné povahy nemá účastníky),
- závazné (zakládá práva nebo povinnosti).


Průběh správního řízení v prvním stupni

Zahájení správního řízení
Správní řízení je zahájeno buď na žádost nebo z moci úřední. To, jak se správní řízení zahajuje, závisí na zvláštních zákonech (pokud není uvedeno, kdo může podat žádost, vychází se z toho, že jde o řízení z moci úřední).
Podmínka správního řízení je příslušnost správního orgánu. Příslušnost je věcná a místní.
Věcná příslušnost:
Správní orgány jsou věcně příslušné jednat ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona.
Místní příslušnost je určena:
- v řízeních týkajících se ČINNOSTI účastníka místem činnosti,
- v řízeních týkajících se NEMOVITOSTI místem, kde se nemovitost nachází,
- v ostatních řízeních týkajících se PODNIKATELSKÉ ČINNOSTI FYZICKÉ OSOBY místem podnikání,
- v ostatních řízeních týkajících se FYZICKÉ OSOBY místem jeho trvalého pobytu,
- v ostatních řízeních týkajících se PRÁVNICKÉ OSOBY místem jejího sídla nebo sídla její organizační složky.

Překážky řízení
- překážka přobíhajícího řízení ve stejné věci (zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního ogránu)
- překážka věci rozhodnuté (přiznat totéž právno nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou)
Zjistí-li správní orgán, že nastala překážka, řízení usnesením zastaví.

Komunikace mezi správním orgánem a účastníkem řízení
Doručování písemností: v elektronické podobě - do datové schránky; pokud o to účastník požádá, tak na elektronickou adresu. Nelze-li doručit do datové schránky, tak v listinné podobě (do vlastních rukou, s prokázáním nebo bez prokázání doručení). Osobám neznámého pobytu nebo osobám, jimž se nedaří doručovat, se doručuje veřejnou vyhláškou. Rozhodnutí lze vyhlásit jen ústně, pokud se účastníci vzdají nároku na doručení písemného vyhotovení.
Úkony účastníků: z podání musí být zřejmé, kdo ho činí, které věci se týká a co se navrhuje. Podání může být učiněno písemně, ústně do protokolu nebo elektronicky s elektronickým podpisem nebo do datové schránky.

Zásada písemnosti správního řízení
Úkony se činí písemně. Jednotlivé sdělení lze přítomnému účastníku sdělit ústně, pokud netrvá na písemné formě. Obsah ústních úkonů se poznamená do spisu.
V každé věci se zakládá spis - musí mít spisovou značku, obsahuje veškeré písemnosti, které se k věci vztahují, přílohou jsou důkazní prostředky, zvukové záznamy apod., musí mít soupis všech součástí.

Opatřování podkladů pro rozhodnutí
Vyšetřovací zásada: podklady pro rozhodnutí opatřuje správní orgán.
V řízení o žádosti si podklady opatřuje žadatel.
V řízení z moci úřední, kde se ukládá povinnost (např. správní delikty): zesílená povinnost správního úřadu opatřovat podklady rozhodnutí (povinnost zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu; povinnost i bez návrhu zjistit všechny okolnosti svědčící v prospěch i v neprospěch účastníka). Vyšetřovací zásada má přednost před koncentrační zásadou (= v odvolacím řízení se přihlédne jen k těm novým skutečnostem, které účastník nemohl uplatnit dříve).

Druhy podkladů rozhodnutí
- návrhy účastníků,
- důkazy,
- skutečností známé správnímu orgánu z úřední činnosti,
- podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci,
- skutečnosti obecně známé.

Druhy důkazních prostředků
K provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků. Jde zejména o:
- listiny,
- ohledání,
- svědeckou výpověď,
- znalecký posudek.

Zásada volného hodnocení důkazů
Správní orgán hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své úvahy. Výjimky: rozhodnutí o předběžné otázce, závazné stanovisko.

Zajišťovací prostředky
- předvolání (písemně, s předstihem),
- předvedení (jestliže se bez omluvy nedostaví, asistence policie),
- předběžné opatření (v průběhu řízení, je-li třeba zatímně upravit poměry),
- pořádková pokuta (tomu, kdo ztěžuje postup řízení, do 50 000 Kč, i opakovaně),
- vykázání z místa úkonu (toho, kdo ruší pořádek, po předchozím upozornění).

Přerušení řízení
- současně s výzvou k odstranění nedostatků,
- současně s výzvou k zaplacení poplatku,
- probíhá-li řízení o předběžné otázce,
- do doby ustanovení opatrovníka nezpůsobilému účastníkovi,
- na požádání účastníka.
Po dobu přerušení lze činit pouze úkony potřebné k odstranění důvodu přerušení.
Lhůty neběží.

Zastavení řízení
- žadatel vzal žádost zpět,
- žádost je zjevně nepřípustná,
- žadatel ve lhůtě neodstranil vady nebo nezaplatil poplatek,
- byla zjištěna překážka řízení,
- účastník zemřel nebo zanikl,
- věc se stala bezpředmětnou.
Řízení se zastavuje usnesením.

Rozhodnutí
Rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá.
Rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení.
Rozhodnutí se vyhotovuje písemně (pokud zákon nestanoví jinak, např. pokud je místo rozhodnutí vydán doklad).
Rozhodnutí musí obsahovat označení „rozhodnutí“, označení správního orgánu, číslo jednací, datum, otisk úředního razítka, jméno, příjmení a funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby, kromě toho také jména a příjmení všech účastníků. Správní orgán vyznačí na písemném vyhotovení rozhodnutí, které zůstává ve spisu, právní moc nebo vykonatelnost.
Na stejnopisu rozhodnutí je možné podpis oprávněné úřední osoby nahradit doložkou „vlastní rukou“ nebo „v. r.“ a doložkou „Za správnost vyhotovení:“s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí.
Účastníkům se doručuje stejnopis rozhodnutí do vlastních rukou. Na jeho požádání opatří správní orgán jeho stejnopis doložkou právní moci nebo vykonatelnosti.

Usnesení jako rozhodnutí o procesní otázce
Správní orgán rozhoduje usnesením v případech stanovených zákonem. Usnesení se oznamuje stejně jako rozhodnutí, nestanoví-li zákon, že se pouze poznamená do spisu.

Právní moc rozhodnutí
V právní moci je rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání (= formální právní moc).
Rozhodnutí je závazné pro účastníky a všechny správní orgány (= materiální právní moc).

Vykonatelnost rozhodnutí
Rozhodnutí je vykonatelné nabytím právní moci nebo pozdějším dnem, který je v jeho výrokové části uveden.
Rozhodnutí ukládající povinnost je vykonatelné, jestliže také uplynula lhůta k dobrovolnému splnění povinnosti.
(Vykonatelná jsou i povolení, ne jen povinnosti.)

Jiné právní účinky rozhodnutí
Předběžně vykonatelné je rozhodnutí, pokud odvolání nemá odkladný účinek.

Lhůty pro vydání rozhodnutí
Správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení,
+ plus 30 dnů, jestliže je zapotřebí ústní jednání nebo místní šetření nebo jde o zvlášť složitý případ,
+ plus doba nutná k dožádání nebo ke zpracování znaleckého posudku.
Nedodrží-li správní orgán lhůtu, učiní nadřízený orgán opatření proti nečinnosti.

Opatření proti nečinnosti:
Nevydá-li správní orgán rozhodnutí ve lhůtě, nebo nezahájí-li správní orgán řízení z moci úřední. Žádost může podat i účastník.
Nadřízený orgán:
-          přikáže nečinnému orgánu, aby zjednal nápravu,
-          rozhodne sám místo nečinného orgánu,
-          pověří jiný orgán, nebo
-          přiměřeně prodlouží lhůtu.
Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat soudní ochrany.

Náklady řízení
jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, úšlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování.
Nestanoví-li zákon jinak, nese správní orgán a účastník své náklady.
 

Odvolací řízení
Účastník může proti rozhodnutí (i oznamovanému usnesení) podat řádný opravný prostředek: odvolání, a to proti výroku (nelze podat odvolání jen proti odůvodnění).

Náležitosti odvolání:
kdo podává, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s předpisy nebo nesprávnost.

Odvolací lhůta:
-          při oznámení rozhodnutí činí 15 dnů (v případě vad v poučení činí 90 dnů),
-          při neoznámení rozhodnutí (opomenutému účastníku) činí subjektivní lhůta 30 dnů (ode dne, kdy se osoba dověděla o vydání rozhodnutí a řešení otázky), objektivní lhůta 1 rok (nejpozději však do 1 roku). Tyto lhůty však neplatí pro opomenuté hlavní účastníky (hlavní účastník, který byl opomenut, může podat odvolání i později).

Účinky odvolání:
-          odkladný (suspenzivní) účinek = nenastává právní moc ani vykonatelnost napadnutého rozhodnutí,
-          devolutivní účinek = rozhoduje odvolací orgán.

Úkony prvostupňového orgánu po podání odvolání
Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Ten zašle stejnopis odvolání všem účastníkům a vyzve je, aby se k němu vyjádřili.
Správní orgán může napadené rozhodnutí sám změnit nebo zrušit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků (= autoremedura).
Pokud správní orgán odvolání nevyhoví, předá spis se svým stanoviskem odvolacímu orgánu od 30 dnů.
Pokud před předáním spisu odvolacímu orgánu nastal důvod pro zastavení řízení (žadatel vzal odvolání zpět, zemřel nebo zanikl, překážka věci rozhodnuté atp.), prvostupňový orgán řízení zastaví.

Odvolací orgán:
Odvolacím orgánem je neblíže nadřízený správní orgán (u obcí krajský úřad, u kraje v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra).
Odvolací orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy (= zákonnost). Správnost přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem (správnost = odpovídá okolnostem případu). (Zákonnost je přezkoumávána plně, správnost jen v rozsahu námitek.)

Způsoby rozhodnutí odvolacího orgánu
Jestliže odvolací orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v nezákonné nebo nesprávné, pak:
-          rozhodnutí zruší a řízení zastaví,
-          rozhodnutí zruší a věc vrátí k novému projednání,
-          rozhodnutí změní (nemůže, pokud by některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti se odvolat, dále nemůže změnit rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, dále nemůže změnit rozhodnutí v neprospěch odvolatele).

Opožděné a nepřípustné odvolání správní orgán zamítne, následně zkoumá, zda nejsou naplněny předpoklady pro přezkumné řízení, obnovu řízení nebo vydání nového rozhodnutí.


Rozklad
= zvláštní druh odvolacího řízení u rozhodnutí ústředních správních úřadů nebo osoby stojící v jejich čele (nemají nadřízený správní orgán, ke kterému by bylo možno se odvolat).
O rozkladu rozhoduje ministr nebo vedoucí ústředního správního úřadu.
Návrh na rozhodnutí předkládá ministrovi rozkladová komise (nejméně 5 členů, členy jmenuje ministr, většinu musí tvořit externisté).
Ministr může
-          rozhodnutí zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví rozkladu a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému z účastníků, nebo
-          rozklad zamítnout.
 

Přezkumné řízení
v případě, kdy lze důvodně pochybovat o zákonnosti rozhodnutí, které nabylo právní moci nebo je předběžně vykonatelné. Soulad rozhodnutí s předpisy se posuzuje podle právního stavu v době jeho vydání.
Jedná se o řízení z moci úřední – není na něj právní nárok.

Výluky přezkumného řízení
Přezkumné řízení není přípustné u povolení vkladu do katastru nemovitostí a ve věcech osobního stavu. Nepřípustné je také přezkumné řízení přezkumného řízení. Samostatně lze přezkoumávat usnesení o odložení věci a o zastavení řízení (ostatní usnesení lze přezkoumávat až s rozhodnutím).

Lhůty pro zahájení přezkumného řízení
Přezkumné řízení lze zahájit nejdéle do 2 měsíců ode dne, kdy se správní orgán o důvodu dozvěděl (subjektivní lhůta), nejpozději však do 1 roku od právní moci rozhodnutí (objektivní lhůta). Rozhodnutí v přezkumném řízení nelze vydat po uplynutí 15 měsíců od právní moci rozhodnutí.

Je-li porušení právního předpisu zřejmé ze spisu, může správní orgán provést zkrácené přezkumné řízení (dokazování se neprovádí).

Účastníci přezkumného řízení jsou účastníci původního řízení, resp. jejich právní nástupci.

Ochrana práv nabytých v dobré víře
Jestliže by byla újma, která by zrušením rozhodnutí vznikla účastníkovi, který nabyl práva v dobré víře, ve zjevném nepoměru k jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, orgán přezkumné řízení zastaví. Správní orgán je povinen šetřit práva nabytá v dobré víře.

Způsoby rozhodnutí v přezkumném řízení
-          zastavení řízení (zjistí se, že právní předpis porušen nebyl nebo uplyne lhůta 15 měsíců),
-          zrušení nebo změna rozhodnutí, případně vrácení původnímu orgánu.

Účinky rozhodnutí v přezkumném řízení
Správní orgán určí s ohledem na obsah přezkoumávaného rozhodnutí, zda se ruší ex tunc (zpětně) nebo ex nunc (od teď).
 

Obnova řízení
je možná na žádost účastníka původního řízení (nebo jeho právního nástupce) nebo z moci úřední, jestliže
-          vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl uplatnit,
-          nepravdivost původních důkazů,
-          bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem obnovovaného řízení (pokud to může ovlivnit jiné řešení rozhodované otázky),
-          změna závazného stanoviska,
-          změna rozhodnutí s podmiňujícím výrokem ve společném rozhodnutí,
-          zrušení opatření obecné povahy v případě rozhodnutí o správním deliktu.

Účastník může podat žádost o obnovu řízení u kteréhokoliv správního orgánu, který ve věci rozhodoval.
Obnovy řízení se nemůže domáhat ten, kdo mohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení.
O obnově rozhoduje správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni.

Lhůty pro povolení obnovy řízení na žádost:
subjektivní 3 měsíce, objektivní 3 roky.

Lhůty pro nařízení obnovy řízení z moci úřední:
 3 roky od právní moci rozhodnutí nebo od rozsudku o trestném činu, kterým bylo dosaženo původní rozhodnutí (do konce lhůty musí být rozhodnutí vydáno, tzn. nestačí jen zahájit řízení o nařízení obnovy řízení).

Nové rozhodnutí
Provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí lze (kromě případu, kdy je obnoveno řízení) tehdy, jestliže
-          je to nezbytné po prominutí zmeškání úkonu,
-          novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta,
-          nové rozhodnutí z vážných důvodů dodatečně stanoví dobu platnosti rozhodnutí, lhůtu ke splnění povinnosti nebo povolí plnění ve splátkách,
-          rozhodnutí ve věci bylo zrušeno jiným orgánem,
-          tak stanoví zvláštní zákon.
Novým rozhodnutím se původní rozhodnutí ruší, případně brání vykonatelnosti.

Nahoru

19. Veřejnoprávní smlouvy, opatření obecné povahy, zvláštní druhy řízení a rozhodnutí

Veřejnoprávní smlouvy
= dvojstranný nebo vícestranný úkon, který zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva.
Smlouva nemusí být jako veřejnoprávní označena (materiální pojetí).

Vztah práva soukromého a veřejného
Soukromé právo = ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Nevylučuje-li to povaha a účel veřejnoprávních smluv, použijí se přiměřeně ustanovení občanského zákoníku (veřejné právo jako speciální vůči soukromému právu).

Druhy veřejnoprávních smluv:
- koordinační smlouvy,
- subordinační smlouvy,
- smlouvy mezi adresáty veřejné správy.

Koordinační smlouvy
- stranami jsou subjekty veřejné správy – uzavírají za účelem výkonu veřejné správy
- některé druhy koordinačních smluv jsou vázány na zákonné zmocnění (jejichž předmětem je výkon veřejné správy, včetně smlouvy mezi obcemi o výkonu přenesené působnosti, včetně smluv ohledně výkonu samostatné působnosti).

Subordinační smlouvy
- smlouvy nahrazující správní rozhodnutí
- jen na základě zákonného zmocnění
- uzavírané mezi správním orgánem a účastníkem řízení (nebo tím, kdo by jím byl) – např. smlouva nahrazující územní rozhodnutí nebo stavební povolení.

Smlouvy mezi adresáty veřejné správy
(tj. těmi, kdo by byli účastníky správního řízení nebo jimi jsou – soukromoprávní i veřejnoprávní subjekty)
- smlouvy uzavírané za účelem úpravy subjektivních práv a povinností (nelze sám od sebe použít občanský zákoník, nejde o soukromé právo), např. smlouva o převodu přídělu rádiových kmitočtů podle zákona o elektronických komunikacích nebo smlouva o převodu dobývacího prostoru podle horního zákona.

(Hmotně)právní podmínky uzavírání veřejnoprávních smluv
Projev vůle v písemné formě, směřující k uzavření veřejnoprávní smlouvy, je návrhem na uzavření veřejnoprávní smlouvy, jestliže je dostatečně určitý.
Veřejnoprávní smlouva musí být uzavřena písemně.
Je-li třeba souhlasu správního orgánu, smlouva je uzavřena až s nabytím právní moci souhlasu.

Změnit obsah veřejnoprávní smlouvy lze jen písemnou dohodou smluvních stran, bylo-li třeba souhlasu správního orgánu, je třeba souhlasu i ke změně.
Veřejnoprávní smlouvu lze vypovědět jen tehdy, jestliže to bylo ve smlouvě dohodnuto.

Smluvní strana může podat návrh na zrušení veřejnoprávní smlouvy:
- bylo-li to ve smlouva dohodnuto,
- změní-li se podstatně poměry,
- jestliže se smlouva dostala do rozporu s právními předpisy,
- z důvodu ochrany veřejného zájmu nebo
- jestliže vyšly najevo neznámé skutečnosti.

Postavení dotčených osob
Ten, kdo by byl dotčenou osobou (vedlejším účastníkem řízení), musí se smlouvou souhlasit, jinak nenabývá účinnosti.

Spory z veřejnoprávních smluv rozhoduje
- Ministerstvo vnitra, je-li stranou kraj nebo obec,
- krajský úřad, je-li stranou obec, která nemá rozšířenou působnost,
- správní orgán, který je společně nadřízený smluvním stranám nebo který k ní udělil souhlas.

Kompetenční spory rozhoduje zvláštní senát složený ze tří soudců NSS a tří soudců NS (zákon o rozhodování některých kompetenčních sporů).

Soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy lze přezkoumat z moci úřední. Subsidiárně se použijí pravidla pro přezkumné řízení.

Subsidiárně se použijí ustanovení občanského zákoníku.
 

Opatření obecné povahy
= závazný úkon správního orgánu, který není ani rozhodnutím ani právním předpisem, jde o smíšený správní akt stojící mezi rozhodnutím a právním předpisem (má některé vlastnosti z obou typů),
= správní akt závazný (jako právní předpis i rozhodnutí) v konkrétní věci (jako rozhodnutí) a vůči neurčitému okruhu osob (jako právní předpis) – např. územní plán a stavební uzávěra podle stavebního zákona, ochranné pásmo vodního zdroje podle vodního zákona.

Podmínky vydávání opatření obecné povahy
- zákonné zmocnění (správní akt však nemusí být jako opatření obecné povahy zákonem výslovně označen – materiální pojetí).

Způsob projednávání návrhu opatření obecné povahy
- s dotčenými orgány (jen podle zvláštních zákonů, např. stavební zákon),
- s dotčenými osobami:
   - zveřejnění návrhu veřejnou vyhláškou (s výzvou k podávání připomínek),
   - písemné řízení nebo veřejné projednání návrhu,
   - kdokoli dotčený může buď písemně nebo při veřejném projednání podat připomínky, které musí správní orgán vypořádat v odůvodnění.

Náležitosti opatření obecné povahy
- závazná část (stanovení práv a povinností),
- odůvodnění (důvody závazné části a vypořádání námitek a připomínek).

Vyhlášení a účinnost opatření obecné povahy
- vyvěšení na úřední desce obecně 15 dnů.

Přezkum zákonnosti opatření obecné povahy
- přezkum nadřízeným správním orgánem v přezkumném řízení (z moci úřední)
- výsledkem přezkumného řízení (pokud se přezkoumávané opatření zcela nebo zčásti zruší) je opatření obecné povahy, které je možno napadnout žalobou podle soudního řádu správního,
- přezkum soudem na základě žaloby podle soudního řádu správního.

 
Zvláštní druhy správního řízení

Společné řízení
- povinné na základě jiného zákona (např. řízení o přestupku) nebo fakultativní (pokud týž správní orgán, týž předmět nebo titíž účastníci),
- jeden společný spis a jedno rozhodnutí,
- případná diferencovaná příslušnost v odvolacím řízení podle výroků společného rozhodnutí.
 
Sporné řízení
- spory ze soukromoprávních vztahů (např. energetika nebo telekomunikace) nebo z veřejnoprávních smluv,
- základní principy řízení obdobně jako v řízením v prvním stupni podle občanského soudního řádu: navrhovatel a odpůrce, vychází se z návrhů účastníků při zjišťování podkladů rozhodnutí (výjimka z vyšetřovacího pravidla), možnost uzavřít smír, v odvolacím řízení přezkum jen v rozsahu odvolání (speciální k povinnosti jinak plného přezkumu zákonnosti), náhrada nákladů podle úspěchu ve sporu.
 
Řízení o určení právního vztahu
- správní orgán rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá nebo zda zanikl a kdy se tak stalo,
- obecná úprava deklaratorních rozhodnutí.

Řízení na místě
- v taxativně stanovených případech (bezprostřední nebezpečí; obava, že by se osoba vyhýbala splnění povinnosti; uložení záruky za splnění povinnosti; navazující na výkon dozoru),
- omezené zjišťování skutkového stavu,
- ústní vyhlášení rozhodnutí.
 
Řízení s velkým počtem účastníků
= více než 30 účastníků,
- zvláštní úprava pro doručování (veřejná vyhláška).
 
Řízení s předstihem žádosti
- lze vyhovět (zpravidla) jen jednomu zájemci a pro rozhodnutí má význam okamžik podání žádosti.
 
Řízení o výběru žádosti
- lze vyhovět (zpravidla) jen jednomu zájemci (např. licence k TV vysílání), společné řízení a společné rozhodnutí.

 
Zvláštní druhy rozhodnutí

Rozhodnutí podmíněné závazným stanoviskem
- závazné stanovisko jako závazný podklad rozhodnutí (např. stanoviska dotčených orgánů v územním nebo stavebním řízení),
- zvláštní pravidla pro odvolací řízení (přezkum závazných stanovisek po linii dotčených orgánů – odvolací správní orgán si vyžádá stanovisko od správního orgánu, který je nadřízený tomu orgánu, který závazné stanovisko vydal),
- zrušení nebo změna závazného stanoviska je důvodem pro obnovu řízení.
 
Příkaz
- omezené zjišťování skutečného stavu,
- vydání příkazu může být prvním úkonem v řízení,
- jediným podkladem může být kontrolní protokol pořízený týmž orgánem, který je příslušný pro navazující správní řízení,
- proti příkazu může být podán odpor (zvláštní opravný prostředek) do 8 dnů, podáním odporu se příkaz ruší a řízení pokračuje.

Vydání dokladu
= alternativa písemného vyhotovení rozhodnutí, zákonem stanovený doklad prokazující existenci přiznaného oprávnění, např. řidičský průkaz.
 
Mezitímní rozhodnutí (a rozhodnutí v části věci)
- rozhodne se jím o základu věci, zejm. ve sporném řízení, nebo v části věci (např. o právních poměrech jen některých účastníků nebo jen o některých právech a povinnostech); teprve následně se rozhodne o zbytku věci.

Nahoru

20. Základní principy správního trestání a odpovědnosti za správní delikty

Správní delikt – definice

Správní delikt = protiprávní jednání odpovědné osoby, jehož znaky jsou stanoveny zákonem a s nímž zákon spojuje hrozbu sankce (trestní povahy), kterou ukládá správní orgán v rámci výkonu veřejné správy.
Jednání = konání i opomenutí takového konání, k němuž byla odpovědná osoba povinna (právnickým osobám se přičítá jednání fyzických osob v rámci plnění úkolů právnické osoby).
Protiprávnost = porušení nebo nesplnění povinnosti uložené zákonem nebo na základě zákona.
Okolnosti vylučující protiprávnost – stanoveny zákonem (např. zákonem o přestupcích) nebo vyplývají z obecných právních principů, popř. k nim lze dospět s použitím analogie.
Trestnost – se spácháním deliktu spojuje zákon hrozbu sankce trestní povahy – vzniká trestněprávní odpovědnostní vztah mezi pachatelem a státem (popř. jiným subjektem veřejné moci) – stát má povinnost uložit sankci a odpovědná osoba povinnost se sankci podrobit.
Deliktní způsobilost = způsobilost právně relevantně porušit povinnosti a být nositelem povinností v důsledku tohoto porušení.


Znaky skutkové podstaty správního deliktu

Objekt – chráněný zájem, který je spácháním deliktu porušen nebo ohrožen.
Objektivní stránka – jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi (někdy postačuje k odpovědnosti pouhý vznik protiprávního stavu).

Subjekt – osoba, která za delikt odpovídá: u fyzických osob je deliktní způsobilost vázána na dosažení určité věkové hranice a příčetnost, speciální subjekt v některých případech (např. zaměstnanec, podnikatel),
Subjektivní stránka:
- u fyzických osob zavinění nebo pohnutka, formy zavinění – úmysl (přímý x nepřímý), nedbalost (vědomá x nevědomá) – u odpovědnosti za přestupky postačí nedbalost, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění,
- u právnických osob bývá odpovědnost bez ohledu na zavinění – objektivní odpovědnost – zpravidla s možností zproštění (liberace).


Základní principy správního trestání

Princip žádný trestný delikt, žádný trest bez zákona
- včetně zákazu analogie v neprospěch pachatele a zákazu retroaktivity v neprospěch pachatele,
- zákonem musí být vymezeny nejen podmínky odpovědnosti za správní delikt a znaky skutkové podstaty, ale i sankce, které za něj lze uložit.

Zásada rovnosti, zákaz diskriminace
- nerovné nebo rozdílné zacházení je ospravedlnitelné pouze tehdy, má-li legitimní cíl, rozdíly jsou nezbytné a objektivně odůvodněné a nerovnost je proporcionální ke sledovanému cíli.

Princip subsidiarity trestní represe
- omezení trestání na případy, kdy je to odůvodněno závažností a společenskou škodlivostí protiprávního jednání a nepostačují jiné prostředky a nástroje.

Princip řádného, spravedlivého zákonného procesu
- stíhání jen ze zákonných důvodů a způsobem upraveným zákonem, který splňuje požadavky spravedlivého procesu.

Zásada ne bis in idem
= nikdo nesmí být stíhán a potrestán opětovně pro týž skutek,
- předpokladem je totožnost stíhané osoby, totožnost skutku a pravomocné rozhodnutí ve věci, které nebylo zákonem stanoveným postupem zrušeno.

Princip presumpce neviny
- z něj vyplývá pravidlo in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a zásada nemo tenetur se ipsum accusare (zákaz donucování k výpovědi nebo doznání).


Členění správních deliktů
- přestupky,
- správní (veřejné) disciplinární delikty,
- pořádkové delikty,
- platební delikty.


Přestupky
- hmotněprávní úprava odpovědnosti fyzických i právnických osob – v části druhé přestupkového zákona,
- procesní úprava v části třetí přestupkového zákona,
- v řízení o přestupcích se subsidiárně použije správní řád,
- skutkové podstaty přestupků – upraveny zejména v zákonech upravujících hmotněprávní povinnosti, jejichž porušení je znakem těchto skutkových podstat, částečně v Zákoně o některých přestupcích.

Obecné podmínky odpovědnosti za přestupek
Přestupek = společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.
Pokus přestupku je jednání osoby, které bezprostředně směřuje k dokonání přestupku (u fyzické osoby v úmyslu přestupek spáchat), jestliže k dokonání přestupku nedošlo. Pokus přestupku je trestný, pokud tak stanoví zákon.
Pokračování v přestupku je takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
Trvající přestupek je takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.
Hromadný přestupek je takový přestupek, u kterého zákon vyžaduje pro vznik odpovědnosti za přestupek více útoků spojených společným záměrem.
Opomenutí - "jednáním" se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen.
Spolupachatel - byl-li přestupek nebo jeho pokus spáchán úmyslným společným jednáním více osob, odpovídá každá z nich, jako by přestupek spáchala sama.
Zvláštní subjekt přestupku - Jestliže ke spáchání přestupku zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem pouze ten, kdo požadovanou vlastnost má.

Odpovědnost fyzické osoby za přestupek
Fyzická osoba je pachatelem, jestliže svým zaviněným jednáním naplnila znaky přestupku (nebo jeho pokusu, je-li trestný).
Pachatelem je též osoba, která ke spáchání přestupku užila jiné osoby.
Stanoví-li tak zákon, je pachatelem i ten, kdo úmyslně:
- zosnoval nebo řídil spáchání přestupku (organizátor),
- vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat přestupek (návodce),
- umožnil nebo usnadnil spáchání přestupku (pomocník).
Jestliže zákon stanoví, že pachatelem může být jen fyzická osoba, která má zvláštní vlastnost a jednal-li za tuto osobu její zákonný zástupce nebo opatrovník, odpovídá za přestupek, i když on sám tuto vlastnost nemá.

Zavinění
K odpovědnosti za přestupek se vyžaduje zavinění. To je buď úmyslné nebo z nedbalosti. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon, že je třeba úmyslného zavinění.
Zavinění úmyslné:
- přímé = pachatel CHTĚL svým jednáním spáchat.
- nepřímé = pachatel VĚDĚL, ŽE svým jednáním MŮŽE spáchat a byl s tím srozuměn.
Zavinění z nedbalosti:
- vědomá = pachatel VĚDĚL, že svým jednáním může spáchat a spoléhal na to, že se to nestane.
- nevědomá = pachatel NEVĚDĚL, ale MĚL A MOHL to vědět.

Omyl může být skutkový nebo právní.

Omyl skutkový:
Kdo nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem přestupku, nejedná úmyslně.
Kdo mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího nebo přísnějšího přestupku, bude potrestán za mírnější nebo za pokus o přísnější přestupek.
Kdo mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje protiprávnost, nejedná úmyslně.
U skutkového omylu není vyloučena nedbalost.

Omyl právní
Kdo nevěděl, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu se mohl vyvarovat, kdo měl povinnost příslušnou právní úpravu znát nebo mohl rozpoznat protiprávnost bez zřejmých potíží.

Věk
Za přestupek není odpovědný ten, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok. Komu už bylo 15, ale ještě ne 18 let, je mladistvým.
Při ukládání správního trestu mladistvým se přihlíží k jeho osobnosti, věku, vyspělosti a osobním poměrům tak, aby jeho další vývoj byl co nejméně ohrožen. Horní hranice sazby pokuty se snižuje na polovinu, nesmí přesáhnout 5 000 Kč. Zákaz činnosti nelze uložit, pokud by to bránilo jeho přípravě na povolání, a ne na delší dobu než 1 rok. Od uložení trestu lze upustit, jestliže lze důvodně očekávat, že uložení omezujícího opatření zajistí jeho nápravu lépe než trest.

Příčetnost
Za přestupek není odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu nemohl rozpoznat protiprávnost nebo se ovládat. Odpovědnosti se nezbavuje ten, kdo se do nepříčetnosti přivedl sám užitím alkoholu a drog.


Odpovědnost právnické osoby za přestupek
Právnická osoba je odpovědná, pokud ke spáchání přestupku došlo jednáním fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičitatelné a která porušila povinnost uloženou právnické osobě při činnosti právnické osoby nebo v přímé souvislosti s ní, ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu.
Právnická osoba se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.


Odpovědnost podnikající fyzické osoby
Obdobné použití ustanovení o odpovědnosti jako u právnických osob.


Okolnosti vylučující protiprávnost
- krajní nouze, nutná obrana, svolení poškozeného, přípustné riziko (v rámci výkonu společensky prospěšné činnosti), oprávněné použití zbraně.


Zánik odpovědnosti za přestupek

- Uplynutí promlčecí doby 1 rok, u přestupků s horní hranicí pokuty 100 000 Kč 3 roky.
Promlčecí doba začíná běžet den po spáchání přestupku (resp. po posledním útoku, po odstranění protiprávního stavu); u více přestupků běží každému lhůta zvlášť.
Stavění promlčecí doby: nezapočítává se doba, po kterou se vedlo trestní řízení nebo správní řízení bylo přerušeno s očekáváním trestního řízení; doba, po kterou se vedlo soudní řízení správní; doba, po kterou trvalo podmíněné upuštění od trestu.
Přerušení promlčecí doby: oznámením o zahájení řízení o přestupku, vydáním obviňujícího rozhodnutí, vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání. Přerušením počíná nová promlčecí doba. Při přerušení odpovědnost zaniká po 3 letech (resp. po 5 letech u přestupků nad 100 000 Kč).

- Smrt fyzické osoby (v případě podnikající fyzické osoby přechází odpovědnost na osobu pokračující v podnikatelské činnosti).

- Zánik právnické osoby bez nástupce.

- Amnestie prezidenta republiky.


Druhy správních trestů a podmínky jejich ukládání
- napomenutí,
- pokuta,
- zákaz činnosti,
- propadnutí věci nebo náhradní hodnoty,
- zveřejnění rozhodnutí o přestupku (jen u právnických nebo podnikajících osob).
Při ukládání správního trestu se přihlíží zejména k:
- povaze a závažnosti přestupku,
- polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (např. nízký věk, odvrácení útoku, odstranění škody x opakovaně, zneužití funkce, organizovaně),
- k přestupkům spáchaných stejným skutkem, o nichž nebylo rozhodnuto ve společném řízení, k míře dokonání přestupku a k dalším okolnostem v závislosti na osobě pachatele (osobní poměry, povaha podnikatelské činnosti apod.).
Absorpční zásada – při ukládání správního trestu za více přestupků ve společném řízení se ukládá trest podle výměry za přestupek nejpřísněji trestný.


Ochranná opatření
= omezující opatření (zákaz vstupu, styku, program pro zvládání agrese), zabrání věci (pokud nepropadla), zabrání náhradní hodnoty.


Evidence přestupků
se vede v rámci Rejstříku trestů, evidují se rozhodnutí jen u vyjmenovaných přestupků (proti veřejnému pořádku, proti občanskému soužití, proti majetku, proti vyhlášce obce nebo kraje).
Důvodem evidence je informace o recidivě, která se někdy postihuje přísněji, a zkoumání přestupkové spolehlivosti či bezúhonnosti.


Správní (veřejné) disciplinární delikty
= delikty fyzických osob, které jsou ve zvláštním vztahu k určité veřejnoprávní instituci (organizaci), spočívající v porušení povinnosti související s tímto vztahem.
Objektem je pořádek (kázeň, disciplína) ve vnitřních vztazích instituce (organizace), vždy založeny na odpovědnosti za zavinění.
Patří mezi ně:
- Disciplinární delikty osob ve služebním poměru:
   - státní zaměstnanci (kárná odpovědnost, kárné provinění, ukládá se kárné opatření),
   - příslušníci bezpečnostních sborů (kázeňský přestupek, kázeňský trest, jako kázeňský přestupek i jednání příslušníka bezpečnostního sboru, které má znaky přestupku),
   - vojáci z povolání a vojáci, kteří konají vojenskou činnou službu formou cvičení (kázeňský přestupek, kázeňský trest, jako kázeňský přestupek se vyřídí i jednání vojáka označené zvláštním zákonem za přestupek).
- Disciplinární delikty členů profesních komor (a některých dalších osob ve vztahu k těmto komorám), u nichž disciplinární pravomoc přísluší profesním komorám – jsou-li zřízeny zákonem a členství v nich je podmínkou výkonu daných činností (např. porušení povinností lékaře, stomatologa nebo lékárníka, kárné provinění notáře (a kandidáta notáře a notářského koncipienta), kárné provinění advokáta (a advokátního koncipienta a evropského advokáta), kárné provinění exekutorského kandidáta a exekutorského koncipienta (x odchylka u kárného provinění soudního exekutora: kárné řízení vede podle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů Nejvyšší správní soud).
- Disciplinární delikty žáků a studentů: závažné porušení povinností žáka nebo studenta, disciplinární přestupek studenta veřejné vysoké školy.
- Disciplinární delikty osob zbavených osobní svobody na základě rozhodnutí soudu: kázeňský přestupek obviněného ve výkonu vazby, kázeňský přestupek odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, kázeňský přestupek chovance ve výkonu zabezpečovací detence, delikt dítěte umístěného v zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy.


Pořádkové delikty
= nesplnění procesní povinnosti odpovědnou osobu (fyzickou i právnickou), za nějž může správní orgán uložit pořádkovou sankci (pokutu).
Cíl pořádkové sankce: donucení k plnění procesní povinnosti, ne samotný trest, ale zajištění průběhu a účelu řízení.
Pořádkové delikty (na rozdíl od většiny ostatních správních deliktů) projednávány na základě zásady oportunity (je na zvážení správního orgánu, zda se bude porušením procesní povinnosti zabývat a uloží sankci).
Možnost opakovaného ukládání pořádkové pokuty, snížení nebo prominutí uložené pořádkové pokuty.


Platební delikty
- do oblasti správního trestání v nejširším smyslu zahrnovány v poslední době (judikaturou ESLP, NSS i NS),
- platební delikt na úseku placení daní (proti platební disciplíně), tj. platební delikt v užším smyslu x platební delikt v širším smyslu (delikt při správě daní obecně)
- platební delikt v užším smyslu: porušení platební povinnosti vyplývající z daňových předpisů; daní se ve smyslu § 2 daňového řádu rozumí í clo, poplatek a jiné obdobné peněžité plnění a sankcí za platební delikt v užším slova smyslu je penále, úrok z prodlení, poplatek z prodlení, zvýšení místního poplatku apod.,
- platební delikt v širším smyslu: i porušení jiné povinnosti stanovené daňovými předpisy, než jen platební povinnosti, např. nepodání daňového tvrzení, nesplnění oznamovací, ohlašovací či registrační povinnosti atd.
- úprava platebních deliktů a sankcí za ně: převážně v části čtvrté daňového řádu.

Nahoru

O.A.M.D.G.